Noční iluze /Roger Taylor, QUEEN fanfiction/

13.

Moc se omlouvám, že přidávám díl s takovým zpožděním, ale nějak jsem ho zvládla dopsat až dnes. Snad se vám bude i tak líbit ♥ Děkuju za váš zájem a podporu, jste úžasní!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Tak to by stačilo, nemyslíš," zasyčel najednou Roger, přiskočil k nám a doslova mě vykroutil z Freddieho sevření. Pevně mě držel za zápěstí, posunul si mě za sebe a na Freda vyloženě vrčel jako vzteklý pes. „Proč máš pořád potřebu ji objímat? A sahat na ni?!"

„Co blbneš," štěkla jsem na něj, dotčená a šokovaná takovou naprosto absurdní reakcí. „Rogere, uklidni se!"

„Jo, Taylore, uklidni se," zopakoval otráveně Freddie. Místo aby se naštval, pobaveně svého kolegu z kapely sledoval. Nechápala jsem ani jednoho z nich. Neměl mu teď třeba... skočit po krku? Nebo aspoň prskat? Tak proč s ním ta Rogerova poznámka ani trochu nehnula? Spíš se zdálo, jako by se bavil. „Jestli máš nějakej problém, narovinu mi to řekni."

Těkala jsem mezi nimi lehce podrážděným pohledem. Zbláznili se. Oba.

Náhle stisk Rogerových prstů kolem mého zápěstí ještě zesílil. Což teprve mi připomnělo, že se mě dotýká. Vykroutila jsem tedy z jeho sevření, promnula si kůži, jež mi nepříjemně pulzovala, a zamračila se. „Přestaňte se dohadovat kvůli ničemu! Radši se pojďme najíst. Udělala jsem snídani." Uznávám, mluvila jsem úsečně, chladně a naštvaně. Jelikož mi přišlo, jako by si se mnou oba hráli. Bože... Neotevřela jsem v noci Pandořinu skříňku? Nepohnula základy planety Země? A co ten pověstný motýlí efekt? Všechno totiž bylo vzhůru nohama.

Zatímco Freddie mi poslal vzdušný polibek a poté popadl několik talířů a táců s občerstvením, které jsem vyskládala na kuchyňskou linku, Roger na mě dál se staženými rty jen zíral. Vnímala jsem z něj výčitku za výčitkou. Ačkoli jsem doopravdy nechápala, co mu na takové emoce dávalo právo.

„Rogere, pojď," vložil se do toho konečně Brian. Přehodil mu svou dlouhou paži kolem ramen, mrkl na mě a poté jej nasměroval k Johnovi s Fredem, kteří už stačili prostřít a přesunout na jídelní stůl veškerou snídani.

Teprve s jejich odchodem mi z ramen spadlo těžké závaží. Podklesla jsem v kolenou. Úplně se se mnou zatočil svět. Nejradši bych odtamtud utekla. Nejradši bych zbaběle vzala nohy na ramena a už se do Rogerova domu nikdy nevrátila! Strašně jsem si vyčítala svou noční slabost. Co jsem to, krucinál, provedla? Jak je možné, že jsem nad sebou ztratila kontrolu? Nestávalo se mi to. Nikdy se mi to nestávalo!

Zhluboka jsem se nadechla, popadla džbánek s pomerančovým džusem a vydala se ke klukům.

Během snídaně jsem se na Roge ani jednou nepodívala. Vážně ani jednou. Ačkoli jsem cítila jeho letmé pohledy. Jichž bylo víc než kdykoli předtím. Vážně jsem se bála, že jsem v noci něco strašně pokazila. I když on nevěděl, že se za tím polibkem skrývám já... Navíc byl mimo, mohl si ho vůbec pamatovat? Těžko. Tak proč mi najednou věnoval tolik pozornosti? Co se to jenom dělo?

„Drahouškové," odložil Freddie vidličku a vážně se po nás všech podíval, „dneska bude krásně. Chci vypadnout. Než začneme natáčet tu novou desku. Co kdybychom si odpoledne vyrazili na piknik? Mám v Hyde parku jedno oblíbené místo, chodí tam strašně málo lidí. Hm?"

Ošila jsem se, jako by do mě bodalo hejno rozzuřených vos. Z nějakého důvodu se mi nechtělo trávit čas v jejich společnosti. Měla jsem toho nějak dost... Jenže jakmile jsem se nadechla, že odmítnu, šlehl po mně Freddie ostrým pohledem a varovně zvedl ukazováček. „To ani nezkoušej. Prostě půjdeš."

Nafoukla jsem se. „Jak můžeš vědět, co jsem chtěla říct?"

Zašklebil se. „Znám tě jak svý boty."

Na to jsem vhodnou odpověď nenašla. Jelikož měl pravdu. Freddie patřil mezi těch pár lidí, kteří mě vážně měli perfektně přečtenou. Milovala jsem ho za to, no občas jsem ten fakt brala jako pořádnou životní podpásovku. Nikdy se mi ho nepovedlo takzvaně oblbnout. Nikdy.

„Navíc toho spousta zbyde," rozpřáhl ruce a zasmál se. „Sarah to s jídlem trochu přehnala, takže si ho můžeme vzít s sebou!"

„A já dokoupím nějakou maličkost," zazubil se John tím svým typickým uličnickým úsměvem.

„Ale ne žádnou z těch svých divných chutí," zabručel Brian, načež se tři čtvrtiny kapely Queen zasmály. Jeden dílek scházel. A určitě není problém uhádnout, o kom mluvím.

Jasně. Roger. Tehdy pro změnu necivěl na mě. Svůj pohled upíral do prázdného talíře a zjevně nad něčím dumal. Abych pravdu řekla, tak nějak jsem očekávala, že nápad s piknikem zavrhne a na něco se vymluví.

Což se ovšem nestalo. A můj osud tak byl zpečetěn.

Když jsme dosnídali, vydala jsem se domů. Potřebovala jsem se osprchovat, převléct a vůbec se celkově dát dohromady, jestliže jsem měla zvládnout odpoledne v Rogerově blízkosti, no když jsem vyklouzla z vchodových dveří a vydala se po vydlážděné cestě ke vratům vedoucím na ulici, přerušil mě jeho hlas. „Sarah, počkej!"

Nechtěla jsem poslechnout. Ale poslechla. Jeho hlas měl zkrátka větší sílu než moje vlastní odhodlání.

Doběhl mě a přísně se na mě zahleděl. „Kam si myslíš, že takhle sama jdeš?"

* * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!