That Boy Is A Player

7.

,,Ano?" zeptala jsem se po tom, co jsem se na něj otočila.

Ten způsob kterým se na mě kouknul.
Okamžitě jsem cítila motýlky v břiše.
Nechci si přiznat, že se mi líbí někdo tak chladný, jako Tom, ale je to tak.

Přistoupil blíž a naklonil se ke mně, cítila jsem jeho horký dech, když zašeptal: ,,Viděl jsem, jak se na mě koukáš...Lucy...".

Nejspíš to 'potřebuju ti něco říct' byla jen záminka se mnou mluvit.

Jeho šepot byl tak svůdný, cítila jsem, jak se mi lehce podlamují nohy a moje srdce tlouklo neskutečně rychle.

Lehce se potichu uchechtl a poodstoupil.

,,Jsi roztomilá, když jsi zmatená..." řekl v tichém hlase.

,,Běž domů" dodal hlasitěji.

Tato věta mě probrala z transu

Ustoupila jsem od něj a vydala se ke mně domů.

Když jsem dorazila domů, začala jsem dělat úkoly... nebo jsem se o to alespoň pokoušela.

V hlavě jsem měla jenom Toma.
Nedokázala jsem se na nic soustředit.

Sebrala jsem se a pokusila se napsat alespoň něco.

Poté jsem šla do sprchy a ze sprchy rovnou do postele.

Obvykle chodím spát kolem jedenácté hodiny večer, teď je po deváté, to znamená, že mám fůru času nazbyt.

Popadla jsem kytaru a začala hrát.
Hraní mě uklidňuje a pomáhá mi vyčistit si hlavu... i když teď to moc nepomáhalo.
Pořád jsem myslela na Toma.
Jak mi šeptal do ucha, jak jsem cítila jeho horký dech na své kůži.

Po chvíli jsem to vzdala a snažila se rozptýlit seriálem, který jsem si pustila.
Opět to moc nepomáhalo.

Po asi hodině sledování seriálu jsem ho vypla a vydala se do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a tak dále...

Po opuštění koupelny jsem zamířila přímo do postele.
Přece jen, někdy můžu jít spát dříve, ne?

Lehla jsem si na postel, zachumlala se do peřin, zavřela oči a snažila se usnout.
Marně.
Skončila jsem ležením na zádech a zíráním na strop.

Ten Tom mi pořád lpí v hlavě.
Nedokážu na něj přestat myslet.

Dříve jsem to, že se mi líbí dokázala ovládat...ale po tom, co se stalo u Emmy...už to nejde potlačit.

Vzhůru jsem zůstala asi do jedné hodiny ranní, poté se mi podařilo usnout.

Probudila jsem se až ráno. Vypadala jsem strašně, měla jsem šílené kruhy pod očima.

Opláchla jsem si obličej vodou, oblékla se a sedla si ke stolu.

Normálně se moc nelíčím, protože to ani tak moc nepotřebuju, ale dnes to byla nutnost.Naplácala jsem na sebe korektor, řasy si projela řasenkou a na víčka si nanesla nějaký neutrální a nevýrazný stín.Hned jsem vypadala lépe, alespoň ne jako někdo, kdo by měl každou chvíli umřít.

Poté jsem se vydala do kuchyně, kde jsem si vzala jogurt z lednice, sedla si k stolu a začala jíst. Když jsem měla dojezeno, zamířila jsem znova do koupelny, abych si vyčistila zuby po jídle.

Než jsem ale stihla odejít z domu, potkala jsem tátu, který právě vstal.,,Dobré ráno" pozdravil a já se v mžiku otočila.,,Dobré... vylekals mě" povzdychla jsem si.Táta se jen pousmál a zachichotal.

Zadíval se do mé tváře a poté promluvil:

,,Ty se maluješ?",,Jo?" odpověděla jsem prostě.,,Nějakej kluk co se ti líbí?" dodal s jemným pobavením v hlase, na obličeji mu hrál úšklebek.,,Co? Ne! Jenom dnes vypadám příšerně..."odpověděla jsem a mykla rameny.

Část pravdy na tom je...

,,Áha...no, už bys měla jít... ať nepřijdeš pozdě" dodal táta a já jen pokývala hlavou.,,Máš pravdu, ahoj," opustila jsem dům a vydala se do školy.~~~První hodina je biologie...vopruz...Seděla jsem v lavici s Emm, skupinovou práci už jsme dodělaly, takže máme zbytek hodiny volno.

,,Lucy?" promluvila na mě Emma v polohlase ,,Ano?" ,,Můžu ti kreslit po ruce?" zeptala se a já jen přikývla.

Co vím, tak Emmě výtvarka celkem dost jde, takže bych nemusela mít ruku plnou čmáranic...

Schválně jsem se nedívala, co mi tam kreslí. Místo toho jsem se dívala na Toma.,,Mám to, už nevím co jiného tam nakreslit"řekla a já se podívala na moji ruku.

Nakreslila mi tam spoustu malých malůvek...ale mezi nimi byla jedna zvláštní vypadala jako....

,,Emmo!! Ty jsi hrozná!" zašeptala jsem.

Na ruce jsem spatřila srdce a v něm T+L.

Emma se zahihňala a odpověděla: ,,No co?"

Ještě jsem jí neřekla, co se stalo tehdy u ní doma po tom, co mě nechala v té předsíni samotnou.

Ale....mám jí to říct?

 Ahojkyyy, strašně, opravdu hrozně moc se omlouvám, že jsem nic nenapsala snad MĚSÍC, ano MĚSÍC.

Jsem prostě nemožná a vy to víte. Snad ta kapitola není o hovně, protože ty kapitoly píšu v autobuse na cestě do školy. No, proč jsem nepsala:

1) měli jsme toho ve škole hodnĕ+ chodím na gympl, takže toho je trochu víc než na základce atd. (Nechci se vymlouvat)

2) KONÍČKY: jelikož hraju na dva hudební nástroje, tak toho mám hodně. Můj učitel po mně chce prostě úplně nějaký zázraky, takže tak. A k tomu chodím na basketbal, takže jsem i s hudebkou a školou 5 dní v týdnu exhausted.

3) MŮJ STAV- v poslední době se stalo hodně nemilých věcí, které také ovlivnily moje psaní a věnování se Wattpadu. Není mi poslední dobou úplně fajn a snažím se s tím vypořádat. Nechci, aby to vypadalo, že se stěžuji. Vůbec! Jsem strašně ráda za tu podporu, co mám, i když nejsem aktivní. Moc si toho vážím♡

Anyways, užívejte zlatíčka a ať je fajn♡ love ya.