The power of desicion

Část první

Noční obloha se zdá být klidná. Základna odboje utichá, povstalci si dopřávají zasloužený, bezesný odpočinek. Tedy, téměř všichni.

,, Alespoň jednu noc, prosím," řeknu si toužebně pro sebe.

Jsou to týdny od doby, co jsem se pořádně vyspala. Noční můry. Všude je on. V každičkém snu je Ben. Obávám se Benovy energie, cítím chvění, které naznačuje jeho roztoucí sílu. Už je to doba od našeho posledního shledání. Můj výcvik bude brzy u konce, ale ještě před tím se musím rozhodnout, na kterou stranu se postavím. Jistě, v ten den, v den kdy Ben zavraždil Snoka, v ten den jsem si byla jistá mým světlem a světlou stranou. Nyní jsem na důležitém rozmezí a moje volba rozhodne nejen o mém osudu, rozhodne o osudu milionu lidí. Vím, co je správné, ale opravdu to tak chci? Musí se lidé dělit do dvou skupin? Nechci ostatní ovládat nebo jim vládnout, nechci nikomu ubližovat, nechci nikoho zabíjet, ale přesto v sobě cítím temnotu. Někdy, když jsem rozzlobená a mám na někoho vztek, tehdy si začnu uvědomovat, že nejsem pouze čistá a světlá. Mám pocit, že nejsem dost silná a připravená na titul Jediho. Potřebuji čas, který nemám. Proč je vše tak šíleně komplikované?!

Po nekonečné chvíli moje myšlenky ztichnou a já upadám do hlubokého spánku, který bohužel doprovází sen.

Jsem zahalena do matné temnoty, vše se zdá být ponuré a temné. Jakoby z dálky slyším hlasy.

,, Bojuj!"

,, Nechci s tebou bojovat!"

,, Máš strach, že tě porazím? Bojíš se, že jsem silnější než ty samotná?"

Hlasy utichají.

,, Impérium, tví rodiče, Odboj, Sithové, Jediové... nech minulost zemřít. Zabij ji, když budeš muset. Jen tak se staneš tím, čím máš být."

Slyším jeho slova.

Propadám se do nekonečné temnoty.

S cuknutím se proberu. Zvuk, jenž se dostal až do mého zvukotěsného pokoje je neúnosný.

Rychle se obléknu do tréninkového úboru, připevním si za opasek světelný meč a vyražím za zvukem. Před odchodem ještě zkontroluji hodiny. Je pár minut po třetí hodině ranní.

Lehce osvětlená chodba odboje je liduprázdá, stejně tak i velitelský můstek. Něco není v pořádku. Vždy tu je nějaký velitel či řídící věže. Nerada někoho budím, obzvlášť ve tři hodiny ráno, ale něco mi tu nesedí. Moje kroky směřují k Poeovy ubikaci. Zlehka zaťukám na pokojové dveře. Zvuk klepání se rozléhá po celé chodbě.

,, Poe, to jsem já, Rey. Otevři," zašeptám do klíčové dírky.

Nikdo neotvírá. Dobře, tak buď Poe spí opravdu hlubokým spánkem anebo se tu děje něco špatného.

,, Sakra Poe, vstávej!" Žadné odpovědi se mi nedostane.

Rychlým krokem se rozejdu za náhlým chvěním síly. Nikdo, kromě Leyi, tu od odchodu Luka nevykazuje žadné známky síly, Leya už delší dobu sílu nevyužívá, proto produkuje jen její minimum.

Ta síla, jakoby mě volala, jakoby ji někdo vysílal za jasným účelem. Přivézt mě na určité místo. Ale kdo by to dělal a hlavně proč. Čím déle naslouchám a pokračuji za chvěním, tím silněji pociťuji temnotu. Temnota je silná, lákavá, jsem jí už téměř zaslepena, když se náhle proberu, zaposluchám se, z venku je slyšet tlumený křik, střely. Mrazení po celém těle. Srdce mi vynechá úder. Rozběhnu se k nejbližšímu východu z centrály, musím zjistit, co se venku děje.

Po chvíli neuspěsného hledání východu si konečně připustím, že jsem se ztratila. Jsem v odlehlých chodbách odboje ve kterých jsem pravděpodobně nikdy nebyla. Jako bych byla ve snu. Vždyť tu žiji, odboj je mým domovem, nepočítaje Jakku. Snažím se zachovat si chladnou hlavu, ale pomalu a jistě propadám zoufaství a panice. Nevím, co se venku děje a bloudím tu liduprázdnými chodbami. Nečekaně do někoho vrážím.

,, Omlouvám se... Finne?," překvapeně vydechnu. Přede mnou stojí Finn.

,, Rey. Hledám tě už věčnost. Základnu před pár minutami napadl První řád. Všichni povstalci jsou mrtví Rey, kvůli tobě. Nedokázala jsi odolat volání temnoty, kvůli tobě zemřeli. A teď si jdou pro tebe," mluví tichý hlasem Finn, poté dopadne na kolena.

Vyděšeně vzhlédnu a spatřím Rena s rudým světelným mečem. Zabodl Finna.

,, Finne, panebože, ne!," vykřiknu.

,, Zrůdo!" Zakřičím Renovi do tváře a rozpláču se. Skloním se k Finnovi, snažím se jakkoli ránu zakrýt, ale Finn nedýchá. On nedýchá.

Ren pouze mlčí, sleduje mě, zoufalou, nešťastnou. Po chvíli si klekne. Hledí mi do tváře a vyřkne dvě slova:

,, Jsi nic." Poté zažehne světelný meč a jedinou ránou mě připraví o vše. O život.

,, Je to past," zašeptám si zděšeně pro sebe.

Vše co se teď stalo, byl pouze obraz, falše, kterou se mě někdo snažil obelhat. Někdo mnou pouze opravdu silně manipuluje a ovládá mou mysl pomocí temné síly. Spěšně si setřu poslední slzu ze tváře a teď už doopravdy běžím za tlumeným křikem.