Poslední válka

5. kapitola

„Jsem zpátky," oznámil Sakuře Naruto, když dorazil na bojiště s ostatními. Když pak spatřil protivníka, úplně mu zatrnulo. Jen na sucho polknul. Dokážou ho porazit?

Před ně skočil Sasuke, což překvapilo hlavně Sakuru. Jeho černé vlasy zavlály ve větru a hlavu jen pootočil, aby se na ně podíval. S mírným úsměvem pokývnul a připravil si svou katanu k boji. Nyní měl velkou šanci tuhle válku ukončit. To bylo to, co si nejvíc přál.

„Do boje," hlesl, ale nikdo se k ničemu neměl. Pootočil hlavu opět ke svým přátelům, kteří jen hleděli s pootevřenými ústy až na Naruta. „Na co čekáte?" zeptal se a v tu chvíli se všichni dali do pohybu. Udal pár rad na rozložení při boji s tímto monstrem a aktivoval si svůj Sharingan a jednu z mocných technik Susanoo.

„A tu máš, dattebayo!" vykřikl Naruto a zaútočil svým Rasenganem. Z jiné strany na něj útočila Hinata a Neji svým Byakuganem. Jejich útoky odrážel tak lehce a vracel jim je ještě s větší vervou. Odrazil Hinatu tak silně, že najednou byla pryč a v tu chvíli byl pryč i Naruto. Jak po chvíli Sasuke zjistil, snažil se ji zachránit.

„Sakuro, jsi na řadě," řekl a nedokázal zjistit, zda jí vadí, že tu je nebo naopak. Sakura vyrazila a svou silou a rychlostí mu dávala ránu za ránou. Sasuke se svou technikou Susanoo čekal, až bude mít vhodnou chvíli k útoku. Ještě potřeboval chvilku. A ta právě nadešla.

„Pryč!" zakřičel a veškerá pozornost se upřela k němu. Sakura zmizela z dosahu a dala prostor Sasukemu. Ten se vrhnul do boje s tím ninjou, který vypadal jako monstrum a ne jako shinobi. „A už nás nech být!" prsknul Sasuke a jednou jedinou ranou ho rozpůlil. Obě jeho půlky se rozplynuly v nicotu a nikdo tomu nemohl uvěřit.

„Co to bylo?" ptali se jeden přes druhého a až Sasuke jim poskytl odpověď. Nebylo to poprvé, co toto viděl a ani poprvé, co s ním bojoval.

„Díky," poděkoval Neji a podíval se po všech přítomných. „Jsem rád, že jsi zpátky," řekl jen směrem k Sasukemu, „bez tebe bychom ho neporazili." Sasuke se jen pousmál.

„Kéž by už ta válka skončila," konstatoval Sasuke a ukryl si svou katanu do pouzdra. „Díky všem za ochotu spolupracovat." Podíval se hlavně na Sakuru, která byla v rozpacích a její líce se zbarvila do červena. „Už musím jít," poznamenal, když si vzpomněl, že malý Itachi je pořád sám. Pomohl s bojem, ale už opravdu potřeboval odejít. Naruta a Sakuru ta slova překvapila a byli zklamaní.

„Nechoď, slíbil si to," poznamenal Naruto a položil mu ruku na rameno. „Nedělej to, co tenkrát," zkusil ho ještě přemluvit, ale Sasukeho výraz byl neutrální.

„Musím," řekl s úsměvem, „ale vrátím se." Poslední pohled věnoval Sakuře a zmizel. Zmizel v lese, tedy pokud se tomu ještě vůbec les dalo říkat. Zbylo tu jen pár stromů, jinak to už byly vypálené holé pláně a spousta mrtvých těl. Při pohledu na to vše, co byli shinobi schopni udělat, jen aby vyhráli nějaký otřesný souboj, se mu udělalo špatně.

A opět je tam nechal. Opět je nechal za sebou, aniž by jim řekl, kam jde... Tentokrát jim však slíbil, že se vrátí. Hodlal svůj slib dodržet.

Hadí skrýš byla asi nejlepší technika, pokud se jednalo o úkryt. A necestoval vlastně tak dlouho, za pouhé odpoledne byl schopen urazit více kilometrů než, kdyby šel pěšky dva dny.

Večer dorazil na kraj Ohnivé země a došel k malému domku, kde bylo hrozivé ticho. Zamrazilo ho, což neznamenalo nic dobrého. Několik dní! Několik dní stačilo k tomu, aby se Itachimu něco stalo. Strachy rozrazil dveře chalupy, ale ničí chakru neviděl a ani neslyšel žádný pohyb. Sharinganem prohlížel naprosto vše.

„Musíš tu někde být!" Zoufale vyběhl ven a okamžitě se rozběhl na tréninkové místo. „Itachi!" křičel už z dálky, ale pořád se nikde neozýval. Nervózně si prohrábl vlasy, a jakmile přistál na tréninkovém místě, ucítil slabý proud chakry. Bylo to tak nepatrné, až mu přišlo, že si to jen vymyslel jako záminku jít tím směrem. Opatrně procházel kousek po kousku, přetočením ruky si připravil kunaie, které poté pevně sevřel. Strach, který cítil, se zvyšoval každým krokem, každou vteřinou, kdy nevěděl nic.

Za několika stromy našel původ té slabé chakry. Seděl tam na zemi malý Itachi, který byl pravděpodobně zraněný.

„Co se stalo?" zeptal se mile a okamžitě ho vzal do náruče. Malý Itachi se jen schoulil u něj v náručí a usnul. „Dobrou noc, povíš mi to ráno," poznamenal, jakmile si toho všimnul. Došel s ním do domku a uložil ho do postele. Všimnul si, že má popálené tváře pravděpodobně od Ohnivých technik a jeho levá ruka byla na tom podobně. Že by tak moc trénoval Chidori? Nebo spíš svedl nějaký boj, ale to se dozví až zítra ráno. Alespoň v to doufal.

Mezitím, co přemýšlel, jak se jim bude žít v Konoze, mu ošetřoval zranění. Ta ruka byla hodně oteklá, namazal mu ji hojivou mastí a okamžitě zavázal obvazem. Tváře mu také ošetřil a až potom si všimnul, že má vymknutý kotník. Sundal mu boty a okamžitě mu nohu prohlédl. Jakmile se ujistil, že je kotník jen vymknutý, obvázal ji také obvazem.

Pro malého chlapce bylo potřeba vybudovat stálý domov a rodinu. Vše mu mohl poskytnout, ale stačil na to? Stačil na výchovu dítěte, které ztratilo otce dřív, než ho poznal? Možná o to to měl jednodušší, protože... Protože to vzpomínání na rodinu, o kterou by přišel v pozdějším věku, by ho neskutečně trápilo.

Nemohl to srovnat, prostě nemohl. Oboje bolelo, ale každého po svém! A on tu musel být pro něj, aby to uměl překonat. Aby si uměl užívat maličkostí, smál se a učil se žít tak, jak chtěl on sám. Právě teď byl nejvíce zranitelný, protože si začínal uvědomovat, že jeho otec umřel a matka pravděpodobně také. Doufal, že mu v tomto dokáže pomoci. Neměl s pomocí druhým v něčem takovém zkušenosti. Měl svou bolest, se kterou se musel naučit žít sám. Ale teď měli jeden druhého a všechny přátele z Konohy.

Byl tak vyčerpaný, že už nemohl ani uvažovat nad tím vším. Zítra to určitě vymyslí a nějak udělá. Možná, že by ho mohl vzít do Konohy a žít tam v sídlech Uchiha klanu. Ale netušil, zda zvládne být tak blízko minulosti. Sice znal pravdu, ale ta minulost trvala, tu nikdo nikdy nesmaže a nezmění. Byla jeho součástí. A pořád to bolelo, pořád to bylo tak, jak se to událo. S poslední myšlenkou se mu zavřely oči a usnul.