Poslední válka

2. kapitola

„Kam jdeš, strýčku?" ptal se Itachi, když zpozoroval, že si chystá výbavu. Sasuke na něj pohlédl překvapeně.

„Musím jít omrknout situaci, jak to s tou válkou vypadá," oznámil mu a pokračoval v údržbě zbraní. „Měl bys zůstat tady, aby ti někdo neublížil, Itachi," pokračoval, „možná příště, ano?" S těmito slovy ho jemně dvěma prsty ťukl do čela, když si uvědomil, nač se ho chce zeptat. Chlapec posmutněl, ale pak si uvědomil, že mezitím může trénovat některé techniky.

„A ukázal bys mi jednu z technik?" zeptal se s obdivem v očích, vzpomněl si, jak Sasukeho spatřil trénovat techniky a chtěl ukázat po něm to, co umí on. Sasuke už věděl, že Itachi ovládá Sharingan, Mangekyou sharingan a Amaterasu, ohnivé techniky, ale ne všechny.

„Dobrá," usmál se Sasuke a pohladil ho po rozcuchaných vláskách. „Naučím tě Chidori," řekl po chvíli přemýšlení. Už by ji mohl zvládnout, pokud ovládl Sharingan ve čtyřech letech.

Vyšli ven na dvorek, kde mohli v klidu trénovat. Sasuke mu ukázal všechny znaky a technika byla na světě. Malý Itachi si znaky rychle zapamatoval, tudíž mohl samostatně trénovat, dokud ji nezvládne. Chidori není z nejlehčích technik, ale pokud chtěl přežít tuhle válku, měl by ji ovládnout během několika dní.

Sasuke se mezitím dobalil a rozhodl se jít. Šel se s ním rozloučit a pro jistotu mu zanechal papírek se znaky, kdyby si na ně nemohl vzpomenout. Loučení bylo rychlé, a tak Sasuke mohl v klidu odejít.

Zmizel v tmavém lese a přemýšlel, co by měl zjistit jako první. Byl značně nervózní z toho, že svého synovce nechal samotného, ale kdyby s ním šel, bylo by to horší, jelikož je moc malý, aby dlouho cestoval.

Jakmile vyšel z lesa, vydal se blíže ke Konoze. Míjel vesničku za vesničkou a nakonec se ukryl v lese, kde docházelo k dalšímu boji mezi Písečnou a Deštivou. U písečné vesnice byli i členové Listové, tudíž spolu spolupracovali. Písečná a Listová spolu vycházejí už dlouhou dobu, ale kdyby Písečná věděla to, co ví on, s Konohou by své kontakty okamžitě přerušila.

Otočil se a ušel sto metrů a spatřil Sakuru, která zůstala stát v němém úžasu. Usmál se na ni, ale ona se spíš chtěla pustit do boje. Vytáhla si své kunaie a shurikeny, v mžiku byla připravena začít boj. Sasuke si jen povzdechl, neměl o boj vůbec zájem.

„Nechci bojovat," řekl tak, aby ho slyšela jen ona, nechtěl vyvolat rozruch tím, že tu je. „Jen procházím," dodal a obcházel ji obloukem, nespouštěl z ní svůj pohled a ruku měl připravenou na své kataně, kdyby náhodou. Zamračeně ho sledovala a pak si hleděla boje v její blízkosti.

Odběhl rychle pryč, oddechl si a dost si připomínal, že musí být rychlý, aby si ho nikdo nevšiml. Měl starosti o Itachiho, přeci jen se přiblížil večer. Do Konohy by měl dorazit nejdřív zítra večer. Pokud by zůstal stát jen pár hodin na místě nebo by šel pomalou chůzí, aby se moc nevyčerpával.

Setmělo se a jemu nezbylo nic jiného než jít z lesa ven. Přešel přes potok do údolí, kde bylo malé město. Ve městě venku nikdo nebyl, jinak vždy zrovna v tomto městě bylo živo i v noci. Bohužel se lidé skrývali ve svých domech. Tedy většinou ti, kteří se báli o svůj život a o svou rodinu.

Takový byl strach z války. Jenže tihle lidi válku nechtěli. Bohužel v ní museli být a vychovávat v ní malé děti, o které mohli vlivem války snadno přijít. A nejen oni o děti, ale děti hlavně o ně! Pro něj byl nejhorší pohled na zubožené děti na ulicích, které přišly o rodinu a zůstaly samy. Bohužel všichni se k nim otočili zády. V podstatě on měl podobný osud, akorát že nebyla válka.

Zpomalil do obyčejné chůze a potemnělými ulicemi chodil jako stín. Vždycky se snažil být tím málo nápadným, aby vlastně odrazoval všechnu pozornost, ale jeho dotěrné fanynky z Akademie ho doháněly naprosto všude.

Vynikal naprosto ve všem, byl jedním z nejlepších studentů z Akademie. Na svého bratra však neměl, ten byl úplně nejlepší ninja v Konoze. Proč by se jinak stal Policejním ANBU už v deseti letech?

Nyní ale měl Itachi smůlu, jeho syn ho předčil úplně ve všem. Teprve mu je pět a ovládá všechno, jako kdyby byl dospělým ninjou.

Pousmál se nad svými myšlenkami a rozhodl se dopřát si chvíli odpočinku. V mysli mu však vytanula myšlenka, že je u něj malý Itachi už měsíc. Za poslední týden trénoval tak tvrdě, že se zdokonalil v technice Ohnivé koule. Byl jím moc nadšený a velice překvapený, že v tak nízkém věku zvládl náročné techniky a za krátkou dobu. A k tomu dokonce Sharingan, který se objevuje vlastně mezi osmi až deseti roky. Ale všechno to má svůj důvod, proč malý Itachi je tak silný.

Neubránil se vzpomínce, kdy on tvrdě trénoval techniku Ohnivou kouli. Trvalo mu to opravdu dlouho. Ale nakonec to prostě zvládl. Itachi to prý zvládl hned napoprvé. Zakroutil hlavou, aby vyhnal vtíravé vzpomínky na svou minulost.

Nedaleko zaslechl ninji, kteří se bavili o přesunu tábora a plánovaném útoku na jiný tábor. K jeho smůle si ho bohužel všimli a pustili se jeho směrem. Rychle se vypařil a doufal, že nepostřehli kam. Zůstal v úkrytu jedné temné ulice a vše si hlídal svým Sharinganem. Nenápadně pokračoval ve své cestě. Tentokrát doufal, že už na nikoho nenarazí. Bohužel i v noci se válčilo, a hlavně se tábory přesunovaly především v noci kvůli většímu bezpečí a utajení.

Další skupina ninjů ho donutila použít jednu z technik. Použil skrýš v hadovi a plazil se v podzemí. Sice je to náročná technika, ale i přesto mu nezbývalo nic jiného než ji využít. Do druhého dne si odpočine někde v bezpečí.

Jakmile dorazil do míst, kam chtěl, techniku zrušil a pomalou chůzí došel k jemu tak známým skalám s vodopádem. Při pohledu na něj se mu vybavily vzpomínky na jeho poslední chvíle s Narutem. Jejich boj byl tenkrát velice vyrovnaný, Naruto byl možná silnější než on, ale to nebylo nic, oproti jeho získané síle od Orochimara, kterou v tu chvíli ještě neuměl ovládat. Časem však zjistil, že ho Orochimaru chce jen využít a získat jeho Sharingan a tělo k reinkarnaci, místo toho, aby mu daroval větší sílu. Proto ho po dvou a půl letech zabil a díky vytvoření týmu Taka se zdokonalovali všichni členové v ovládání darovaných sil.

Zašel za vodopád a usadil se ke skalám, které byly chladné. Vůně vody ho obklopovala a cítil ji při každém nádechu. Na chvilku zavřel oči a poslouchal šumění vody, ale nijak mu to nepomohlo vyhnat myšlenky z hlavy. Oči otevřel a zadíval se na vodu, odložil výstroj a stáhl si košili. Unaveně přešel k proudu vody a nechal se jím smáčet dlouhou dobu, myslí mu přitom běhaly všemožné útržky vzpomínek. Vzpomínky tak jasné, jako kdyby se vše událo teprve včera, nikoliv před dávnou dobou. Mnohé vzpomínky, ty nejbolestivější a nejošklivější byly staré asi tak patnáct let... Netušil, zda ho více unavovalo vzpomínat nebo ho vyčerpávaly ty náročné techniky...