Poslední válka

7. kapitola

Tři týdny speciálního tréninku uplynuly jako voda, ani se nenadál a už musel jít do války. Loučil se s Itachim velice dlouho.

Prošel branou Konohy a vběhl do lesa, kde měl pocit bezpečí. Běžel na místo určení, nebylo to nijak daleko. Nebylo mu příjemné se účastnit války, o které nevěděl vůbec nic. Vůbec netušil, proč vznikla a ani kdo ji začal. Nejhorší na tom všem bylo, že umírali lidé ve velkém.

Na místě se ukryl, jelikož byl boj. A pěkně nevyrovnaný! Bojovala Sakura proti někomu, koho snad v životě neviděl. Pozoroval a nestačil se divit, jak Sakura zesílila. Jediná smůla byla ta, že měla špatného soupeře, který byl o dost silnější.

Vběhl do bojiště v pravý čas, zrovna šlo Sakuře opravdu o život a nechtěl o ni přijít. Sakura se lekla, ale když zjistila, že to je on, ulevilo se jí. Odrazil totiž útok, Sakuru si hodil přes rameno a ukryl ji do bezpečí, cítil, že už je dost vyčerpaná a že boj už nezvládne.

Došel zpět na bojiště, odrážel útoky a vracel je s lehkostí. Za celou dobu boje neutržil ani jeden škrábanec, nakonec použil Amaterasu. Soupeř byl poražen, uhořel v neuhasitelném ohni.

„Děkuju," zašeptala, když se objevil opět u ní s lehkým úsměvem na rtech. Nebyl to ten jeho typický povýšený úsměv, ale připadalo jí, že byl jiný, upřímný a laskavý...

„Není zač," řekl a nabídl jí, že ji odnese, měla poraněnou nohu a neměla už sama dostatek chakry, aby si ji vyléčila. Viděl, že ji ta noha opravdu bolí. Nabídku přijala, a tak ji odnesl do stanoviště zdravotní péče, kde ji nechal v rukou Mediků.

Našel nejbližší strom, sednul si pod něj a opřel se. Jemný a kupodivu ještě teplý vítr mu cuchal vlasy. Zavřel oči a nechal vítr, ať si dělá, co chce. Myslel na Sakuru, vždycky ji měl moc rád, ale nemohl jí to říct. Proč vlastně? Ohrozil by ji, už dost na tom, že byla ohrožená tím, že byla v týmu s ním.

Uslyšel kroky, někdo si k němu přisedl, nepromluvil. Byl za to rád, nesnášel, když ho někdo rušil v přemýšlení. Ještě chvíli měl zavřené oči, ale už nad ničím nepřemýšlel. V okamžiku, kdy je otevřel, padla otázka.

„Jak se má Itachi?" Naruto měl na tváři široký úsměv. V poslední době chodil za ním a za Itachim domů, aby s nimi trávil čas. Byl mu za to vděčný, hlavně byl moc rád, že mu Naruto vše odpustil.

„Itachi se má fajn," odpověděl a zamračeně se zadíval na stan, kde byla Sakura až příliš dlouho. „Jdu se tam podívat," vstal a odcházel. Uvnitř zjistil, že Sakura musí do vesnice a do nemocnice na operaci té nohy. „Mohu tě tam odnést?" zeptal se jí, když se řešilo, že není, kdo by ji dostal domů.

„Já... Asi ano..." Její zaskočení bylo patrné a nebyl jediný, kdo si toho všiml. Všichni přítomní se dívali jeden na druhého. Sasuke se jí zadíval do očí, snažil se pochopit, o čem přemýšlí. Měl vlastně někdy šanci pochopit myšlení druhých?

„Dobře, připravena?" Přikývla. Jako na povel ji vzal do náruče a vydal se směrem ke Konoze. Nejprve šel pomalu, jejímu pohledu se vyhýbal a snažil se dát dohromady to, co jí chtěl říct.

„Rád bych se ti omluvil," začal, pohledem se jen ujistil, zda ho poslouchá, a pokračoval dál: „Omlouvám se, že jsem tě opustil, ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Měl jsem pocit, že vás všechny tím chráním, ale dnes si dovolím tvrdit, že jsem udělal chybu. Neodpustím si to nikdy a pochopím, když se mnou nebudeš mluvit. Děkuji, že si se mnou trávila čas. Vím, že ten čas, který jsem tu s tebou nebyl, ti nikdy nevynahradím. Vím, jak moc jsi chtěla abych se vrátil domů... Některé moje činy jsou neodpustitelné..." Jeho červené líce značily, že je v rozpacích. Bude ta omluva stačit?

„Sasuke... Díky za vše," hlesla, „jsem ráda, že jsi zpátky." Sakura vůbec netušila, co by mu na to měla říct. Pohlédl jí do očí, připadalo mu, že mu chce ještě něco říct, ale nemá odvahu, aby mu to řekla. Také by jí nejraději řekl víc.

„Za chvilku budeme ve vesnici," řekl, jakmile se zadíval před sebe. Zrychlil, co mu to šlo, aby byla co nejdříve v nemocnici.

Prošel bránou do Konohy a došel až do nemocnice. Celý tento zbytek cesty nepromluvili. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. V nemocnici museli chvíli čekat, a tak Sasuke využil situace.

„Víš... já..." těkal očima všude. „Mám tě moc rád, Sakuro," zašeptal s rudými tvářemi a pohledem upřeným někam na bílou zeď. Sakura si ho přitáhla za košili blíž a políbila ho. Byl v šoku, ale polibek jí začal oplácet. Dal do toho všechny pocity, které měl. Opravdu litoval toho, že ten čas takto promarnil. Ale už ho nevrátí a musí brát ten, co mu zbýval.

„Pořád tě miluju, Sasuke," vyklopila ze sebe, když se zadýchaně opřeli o čelo toho druhého. S úsměvem ji pohladil po tváři, kterou měla úplně rudou. Červené líce měl i on. Chvíli si mlčky hleděli do očí, když je vyrušil lékař, aby si převzal Sakuru do své péče.

„Vrať se v pořádku, vzkaž to i Narutovi," stihla zavolat, než si ji odvezl na lékařský pokoj k vyšetření. Nechtělo se mu vůbec odejít, ale nakonec se odhodlal a dorazil během chvíle zpět ke zbytku týmu.

Měli zrovna poradu, co se bude dít dál. Už by se měl dostat k informacím o válce. Připadalo mu, že si válku vymyslela Rada starších, aby oslabila klany, které se rozrůstaly a sílily. Stejný případ jako s Uchiha klanem?

Vše, co věděl o Radě starších, řekl svým přátelům a ti se shodli na tom, že by měli vše rozhlásit, aby se ukázalo, odkud se vlastně ta válka vzala, protože ani oni neměli moc informací. Věděli jen to, že mají bojovat a pomoci Skryté Písečné. Přátelé z Písečné vesnice obeznámili svou vesnici s novými informacemi ohledně Skryté Listové. Museli čekat několik dní, než se to rozhlásilo a dostalo i do ostatních Skrytých vesnic.

Mezitím však musí zlikvidovat přicházející hrozby na Konohu. Sasuke uvažoval nad významem pomoci Písečné... Připadalo mu to všechno zvláštní. Nechápal, proč by Písečná začínala válku s ostatními vesnicemi, když neměla důvod? Ten důvod jim musela vtlačit Rada starších z Listové.

S přicházející nocí se volila stráž, která čítala tři členy. Nechal se zapsat jako člen stráže společně s Narutem a Nejim. Seděli na stromě a povídali si o tom, co by chtěli pro lepší spolupráci s vesnicemi udělat. Možností se jim naskýtalo hned několik a zvážili je naprosto všechny.