Poslední válka

8. kapitola

Seděl na nejvyšším místě v Konoze a pozoroval odcházející ninji z ostatních Skrytých vesnic. Válka byla konečně ukončena. Vesnice uzavřely příměří a přijaly spolupráci při řešení čehokoliv. Skrytá Listová uznala své chyby, za které mohla Rada starších.

S Konohou uzavřel dohodu. Nebude plnit žádné mise. Poslední mise od Konohy byla výpomoc ve válce, ale ne kvůli vesnici, ale kvůli nim! Kvůli lidem, které měl rád! Nechtěl sloužit vesnici, která zradila jeho rodinu, a to i přes to, že lidé, kteří za to všechno mohli, už jsou mrtví.

Rozhlížel se po okolí. Ptal se sám sebe, zda bylo dobře, že zůstal. Mohl odejít, poznávat svět, ale nechtěl. Nechtěl dopustit, aby své přátele znovu ztratil. Ano, tohle bylo to, co si potřeboval uvědomit. Konečně nalezl odpověď na svou otázku, co vlastně potřebuje a chce. Uvědomoval si, že oni by z vesnice neodešli a kvůli němu už vůbec ne. Proto se rozhodl zůstat, ale až doteď byl na pochybách, zda to bylo dobré rozhodnutí.

Jeho rozhodnutí byly drobné krůčky kupředu a každý z nich zatím ovlivnil jeho budoucnost velice dobře. Uvědomoval si, že kdykoliv může šlápnout někam, kam nechtěl a bude vše naprosto jinak, než by si přál. To nechtěl v žádném případě dopustit. Slíbil jim, že už chyby dělat nebude, alespoň ne ty, které by je rozdělily...

Postavil se a seskočil dolů. Došel na tréninkové místo Uchiha klanu, které bylo léta nepoužívané. Naposledy tam byl se svým bratrem a zvrtnul si kotník. Pousmál se a zakroutil hlavou. Tak dávno, ale přec si některé chvíle vybavil tak, jako kdyby se staly včera. Věděl, že mnoho věcí si pamatuje podrobně, přesvědčil se o tom obzvlášť, když se stěhoval s Itachim do sídla.

Nějakou dobu ho trápily noční můry a vzpomínky na minulost. Postupně přišel na to, že v nich je i to dobré a některé to byly ty nejhorší vzpomínky v jeho životě. Zjistil, že vést válku s minulostí není možné. Nic a nikdo minulost nezmění. Minulost musel přijmout, jedině tak mohl ukončit svou vnitřní válku. Minulost byla jedině dobrá k ponaučení z vlastních chyb a chyb ostatních.

Rozhodl se, že si chvíli zatrénuje. Pootočil rukama a v nich se mu objevily kunaie. Vyskočil do vzduchu, udělal kotrmelec a rozházel kunaie do terčů umístěných všude možně. Přetočil se a dopadl zpět na nohy na zem. Trefil se do všech terčů, dokonce i do toho skrytého.

S úsměvem se vydal pryč. V očích mu zářily jiskry radosti a pochopení. Konečně měl to, co tolik potřeboval, měl rodinu. Oni byli ti nejdůležitější lidé v jeho životě.

Lidi, které potkával, zdravil a oni mu odpovídali. Šel pomalou chůzí zpět k domovu, musel zkontrolovat Itachiho, jak je na tom s úkoly od Kakashiho. Cestou míjel ještě obchůdek s hračkami. Vzpomněl si, že Itachi bude mít svátek, proto se rozhodl mu koupit nějaký malý dárek.

Vešel dovnitř, prohlížel si hračky a uvažoval nad nejoblíbenější hračkou svého bratra, ale nemohl si vzpomenout. Tohle možná bylo to jediné, co si nedokázal vybavit. V ruce držel plyšového dráčka a vybavilo se mu, že on měl také takového. S úsměvem pokýval, byl spokojen se svým výběrem.

Šel ke kase, kde musel nejprve vystát frontu, pak zaplatil a odcházel. Před obchodem potkal Nejiho, se kterým se dal do řeči.

„Jak se má TenTen?" optal se Sasuke a nestačil se divit, protože Neji se okamžitě začal usmívat.

„Ta se má skvěle," odpověděl. „Budeme mít miminko," dodal radostnou zprávu a Sasuke hned gratuloval. Neji se zastavil u obchodu s květinami.

„Taky bych měl nějaké koupit," přisvědčil Sasuke a vešli společně do obchodu, kde si vybírali květiny. Sasuke vybral krásnou kytici červených růží a Neji si zvolil TenTeniny nejoblíbenější. Nevzpomněl si však na jejich jméno. Nakonec se před obchodem rozloučili a každý se vydali jiným směrem.

Pochvaloval si vhodný výběr květin. Doufal, že tím Sakuru potěší, přeci jen žena jeho života si zaslouží jen to nejlepší! Tak jako i jeho malý synovec.

Cestou domů mu hlavou proběhlo, že už před pár dny dobojoval poslední válku s minulostí. Obě války se ukončily najednou, aniž by tomu přikládal velký důraz. Až teď si toho všimnul. Jeho válka byla jen vzpomínkou v jeho osobních dějinách, tak jako Čtvrtá válka ninjů se zapsala do historie dějin všech vesnic.

Už nemusel válčit sám se sebou, s minulostí, s jakýmkoliv zničujícím pocitem. Mohl si dovolit být konečně šťastný.

„Jsem doma!" zavolal, když otevřel dveře domu. Z kuchyně se vyhrnul Itachi a okamžitě mu skočil okolo pasu.

„Konečně!" vypískl. „Potřebuju pomoct s jedním úkolem, pomůžeš mi, tati, prosím?" Ta slova si bude pamatovat navždycky. Tak ho to zahřálo u srdce, byl tak šťastný a nechtěl mu nic upírat.

„Ano, pomůžu," přikývnul. Každé dítě potřebuje rodiče a on si myslel, že mu je nemůže nikdy vynahradit, ale pravděpodobně to malý Itachi viděl naprosto jinak. „Na, tu máš," podal mu tašku, když si uvědomil, že mu přinesl dárek. Okamžitě si ji s díkem vzal a utíkal si dárek rozbalit do obýváku.

„Vítej doma, Sasuke," usmála se Sakura, která stála ve dveřích kuchyně. Překvapeně se na ni podíval, nečekal, že bude u něj doma, ačkoliv poslední dobou tu s nimi trávila spoustu času. Obdaroval ji širokým úsměvem a jí se zbarvily líce dočervena.

„Sakuro," oslovil ji a došel k ní. Vpíjeli se pohledem jeden do druhého, políbil ji na přivítanou. „Něco mám i pro tebe," poznamenal s úsměvem, když se odtáhl a dal ji květiny do ruky.

„Děkuju," zaradovala se. Odešli do kuchyně a květiny dala do vázy. „Itachi byl moc hodný, celou dobu dělá na úkolech od Kakashiho," řekla a vázu s růží dala na stůl.

„To je dobře," poznamenal pochvalně Sasuke, přišel k ní a objal ji. „Miluju tě." Při těch slovech se zachvěla. Byl šťastný. Ona byla šťastná. Nic lepšího si v životě už nemohl přát.

„Taky tě miluji," odpověděla mu a přitiskla se k němu ještě víc. Měli jeden druhého a malého Itachiho k tomu. Tvořili rodinu, tu nejšťastnější rodinu...