Poslední válka

3. kapitola

Rychle dýchal. Začínal být vyčerpaný bojem, který nebral konce. Pevně v ruce svíral svou katanu a upřeně hleděl na své protivníky. Nemohl však zapomenout na poslední slova Danzoa, kdy mu vlastně řekl, že vše chtěla Rada starších. Už rok se k nim snažil dostat, ale doposud neměl šanci, až nyní!

„Vše je o dohodě, Sasuke Uchiho," řekl jeden z nich a navzdory stáří byl mrštný a rychlý, takže Sasukeho donutil ustoupit o kus dozadu, aby se mohli okolo něj rozmístit. Měli prostor... To nebylo dobré! Jeho taktika byla k ničemu, ale on určitě přijde na jinou. Rychle se rozhlížel, počítal, přemýšlel...

„My se tenkrát shodli, že Uchiha klan nás brzdí v našich plánech," dodala žena chraplavým hlasem. „Ty jsi teď posledním brzdícím článkem," pokračovala a znakovala techniku. Sasuke si nemohl okamžitě uvědomit, co za techniku, takže zůstal uvězněný v Chakrové síti, ze které nebylo úniku.

Buď je musí porazit, nebo prostě zemře. Neměl vůbec na výběr. Rozběhl se proti té, která udělala tu Chakrovou stěnu, jenomže do cesty mu vběhl černovlasý muž a jeho útok odrazil. Z druhé strany na něj vzápětí zaútočil šedovlasý muž z klanu Yamanaka, znak klanu okamžitě poznal. Ten ho odhodil na tu Chakrovou síť.

Projel jím silný elektrický výboj, upustil katanu a snažil se vydržet to šílené brnění v celém těle. Jeho tělo se zmítalo v bolestech a on s tím nemohl nic udělat. Jakmile se vymanil ze spárů výboje, upadl na zem a nepohnul ani prstem, ačkoliv se o to snažil. Snažil se násilím přinutit svoje tělo spolupracovat, nakonec se mu to i povedlo. Potácivě vstal, nohy ho sotva udržely a necitlivou rukou se snažil sebrat katanu ze země, aby se ubránil dalšímu útoku, který zatím nepřicházel.

„Ještě něco, o čem nevím?" zeptal se znechuceně nad jejich chováním. Bylo mu z toho špatně, snažil se aktivovat svůj Sharingan, přičemž zjistil, že má vyřazený obvod chakry. Zatnul zuby a zhluboka se nadechl. S tím tedy nepočítal. Když mě takhle odzbrojili, proč mě ještě nezabili, proběhlo mu myslí a rozhlédl se. Stáli u sebe a na něčem se domlouvali, jelikož věděli, že nebude schopen boje, nebáli se útoku.

Sasuke se pokusil o několik krůčků, ale jeho nohy byly tak těžké, jako kdyby na nich měl závaží. Zavřel oči a ponořil se do svého nitra. Snažil se zjistit, co se stalo s jeho chakrovým systémem, ten proud ho nemohl jen tak z ničeho nic zlikvidovat! Nic. Po chakře ani stopy.

Rozhodl se proto aktivovat Prokletou pečeť. Povedlo se mu to během několika vteřin. Jeho síla vzrostla na vysokou úroveň a opět mohl i použít Sharingan. Okolo něj se vznášela fialová chakra namísto zářivě modré. Cítil, jak ho uvolňuje a zbavuje ho toho otravného mravenčení v celém těle.

S lehkostí pozvedl svou katanu nad hlavu, připravil si Chidori Nagashi a rozeběhl se proti nim. Jediné mávnutí ruky udělalo takový vzduchový proud, který ho odmrštil, ve vzduchu udělal kotrmelec a vší silou se snažil opět nedostat k síti. Byl pět centimetrů od sítě, když se pomocí chakry zabrzdil.

„Jste tak podlí, odporní, je mi z vás zle! Kvůli vám jsem přišel o rodinu!" řekl a zoufalství z toho bylo znát více než dost. Jejich reakce ho přímo odzbrojila – všichni se začali sborově smát. Opět se rozmístili do svých pozic v určitých bodech sítě.

Začalo mu to docházet. Ten princip té sítě! To bylo ono. Musel zlikvidovat ta místa, kde stáli, alespoň tedy jedno. Těkal očima mezi nimi a připomínal si, kdy a kam by měl zaútočit. Musel si to rozvrhnout pečlivě. Jenomže Starší si toho všimla, když uviděla jeho pohledy, dala nějaký pokyn, kterému nerozuměl.

"Hai!" ozvalo se, ale nic se nedělo. Opět si aktivoval Chidori Nagashi a přistoupil k prvnímu z nich. Rozhodl se jen tak zlehka zaútočit na nejsilnějšího, aby se dostal k tomu nejslabšímu článku v jejich týmu. Což nebylo vůbec lehké určit. Zaútočil, ale síť pořád držela pohromadě.

„Jsi k smíchu, Uchiho, jako všichni tví předci," poznamenal jeden z nich znechuceně. Na posměšky byl zvyklý, ty ho nemohly nijak rozhodit. „Ještěže nám Itachi udělal službičku," usmál se škodolibě a další z nich jeho proslov převzal:

„Přesně! Jeho dítě nám výborně poslouží při pokusech," přecedil skrz zuby bělovlasý muž, kterého neznal. Sasuke zalapal po vzduchu. Malý Itachi, že má být na pokusy? To se jeho bratr zbláznil?! Proč na to přistupoval?! „A jen díky starosti o tebe, Sasuke, jen kvůli tobě s tím souhlasil," pokračoval ve výčtu všeho, čeho se dopustili. Ještě víc ho to znechutilo. Třináct let stál za vesnicí, která se ho chtěla od prvopočátku zbavit?

„Ne! To nikdy nedopustím!" zaječel a jako odpověď se mu dostalo nečekaného útoku. V jeho břiše se nakonec ocitla katana ženy a on jen vykulil oči. Do pusy se mu nahrnula spousta krve, kterou pod tlakem musel vyplivnout. Příliš se nechal rozhodit jejich řečmi.

„Jak jsi bláhový, Uchiho," zakroutila hlavou a s úšklebkem ho pohladila po tváři, přes kterou mu následně vlepila facku. Zavřel oko a snažil se použít Amaterasu, ale než to stihl udělat, vytáhla svou katanu z jeho břicha a on padal k zemi. Cítil, jak je jeho košile nasáklá a krev cítil i v ústech znovu. Rozkašlal se a zvednul se na kolena a jednou rukou se opíral o zem. Druhou ruku měl na břiše a pod sebou kaluž krve.

„Uchiha klan se na nic jiného nehodil nikdy, jedině na pokusy... Vydržíte více, než jsme si kdy mysleli..." rozesmál se jeden z nich. Sasuke nemohl určit, kdo, ale vnímal jen ta krutá slova. Slova, která mu tenkrát řekl Itachi jsou nyní slabým odvarem toho, co se teď dozvěděl.

Jak mohl takhle selhat? Kdyby to věděl... Ale žádné kdyby! To je pořád kdyby! Měl být připravený celou dobu! Celou dobu měl tušit a bojovat. Bojovat pro svou rodinu, pro všechny, na kterých mu záleželo a záleží! Zavřel oči, od úst si otřel pramen krve a vybavil si svou matku, otce, bratra, Naruta, Sakuru, Kakashiho a teď malého Itachiho! Kvůli nim musel být silný! Pro ně by měl vybojovat tento boj. Jen a jen pro ně!

Zaťal ruku v pěst, druhou sáhl po kataně a postavil se. Použil svou nejsilnější techniku, kterou je všechny zabil. Naučil se ji, když byl u Akatsuki, prý ji ovládl i Itachi a byl téměř neporazitelný. V očích mu planulo odhodlání pomstít všechny občany Listové, jak ty mrtvé, tak ty živé. Dokonce i ty, kteří byli této zpropadené vesnici věrní.

„Pokusy? Už máte po nich," procedil skrz zuby a svou pomstu dokonal pořádně. Před očima se mu zatmělo a během chvilky nic neviděl. Jako kdyby se propadl kamsi do temnoty a nic jiného kolem neexistovalo. Ale pocítil obrovskou úlevu, která dala naději všem.