Poslední válka

6. kapitola

Po šesti týdnech uviděl konečně opět Konohu. Pohlédl na Itachiho, který šel v tichosti vedle něj. Na rtech mu hrál veselý úsměv a oči mu jen zářily radostí.

„Vítej doma," řekl s úlevou Sasuke a rozcuchal mu černé vlásky. Slabé radostné zachichotání mu bylo jasnou odpovědí.

„A budou mě mít rádi?" zeptal se, když vcházeli bránou do vesnice.

„Proč by neměli?" nechápal a zastavil se. Podřepl si k němu a chytil ho za drobné ručky. „Jestli se k tobě předtím nechovali hezky, chápu tvé obavy. Udělám vše pro to, aby tomu tak nebylo, ano?" Itachi jen přikývl. V očích měl ale pořád obavy z nepřijetí. „Mám tu své přátele, kteří jsou mojí druhou rodinou, a doufám v to, že budou i tvou," pohladil ho po tváři a objal ho. Bylo mu líto, že ze stěhování do vesnice neměl moc velkou radost, ale chápal jeho bolest, kterou mu předtím někdo způsobil nehezkým zacházením. I on sám měl obavy, jak bude schopen žít v sídlech Uchiha klanu.

Nahlásili se Hokagemu a šli se zabydlet do rodinného sídla. Při vstupu do ulice se zastavil a myslí mu probíhalo tolik vzpomínek. Najednou viděl všechny členy, jak si žijí svůj život, ale vzápětí to nahradila vzpomínka mrtvol, krve a nekonečného utrpení. Zatnul zuby, a aniž by si uvědomil, že se ho Itachi drží za ruku, pevně mu ji stisknul. Chlapec syknul bolestí, což ho okamžitě vytáhlo ze vzpomínání a pustil mu ruku a kontroloval mu ji.

„Omlouvám se ti," pohladil ho a uvědomil si, že to všechno bude těžší, než si zprvu připustil. S povzdechem ho vzal do náruče a odnesl ho do sídla. V sídle bylo plno prachu a pavučin, ale vše se musí uklidit. "Za chvíli se vrátím, vybereme ti pak pokoj, jdu pro věci, které jsem nechal na cestě," oznámil a odcházel na cestu. Vzpomínky se mu vracely... Jak chodíval do školy, s Itachim na tréninky, jak Itachi hodil kunai do zdi a trefil se přímo do znaku jejich klanu. Na otce, na matku... Co krok, to vzpomínka.

Ten nátlak vzpomínek nevydržel a klesl na kolena, v uších slyšel hlasy a smích, najednou se vše měnilo ve výkřiky bolesti a zoufalý pláč, který náhle utichl. Jak má najít sílu? Jak s tím má bojovat? Chtěl, aby to přestalo, ale čím víc se o to snažil, tím více se mu vše umocnilo a bylo to silnější a silnější. Cítil, jak se třese, slyšel, jak potichu šeptá a prosí o konec, ale vše bylo vzdálené, v nedohlednu. Vše splývalo se vzpomínkami tak živými, jako kdyby se vše odehrávalo nyní.

Itachi, pomoz mi, zaprosil v duchu, ale nic. Jako kdyby ho jeho velký bráška ignoroval. Proč to bylo tak těžké? Proč to muselo být zrovna tohle všechno? Proč? Aby si něco uvědomil? Na něco si vzpomněl? Bezmocně jen čekal, až vše odezní.

Uslyšel hlas svého bratra, jak mu říkal něco o pomstě a najednou bylo ticho. Vytoužené ticho. Bylo mu divně. Rozhlédl se, našel své věci a šel do sídla. Přál si, aby to, co se mu stalo, se už neopakovalo. A to nikdy.

Věci si vybalil a uložil na své místo. Pomohl Itachimu s úklidem domu, který jim zabral až do večera. Nakonec Itachiho uložil do čistě vypraných peřin a seděl u něj. Vyprávěl mu příhody ze života ve vesnici a některým věcem se i zasmáli společně. Nakonec usnul, byl to moc náročný den i pro něj.

Sasuke si šel udělat něco k jídlu a při procházení domu našel starou fotografii, kde byli všichni čtyři. Otec, Itachi, on a matka. Byli tak šťastní a spokojení, měli jeden druhého. Nakonec tu zůstal sám. Zůstal tu sám bez nich, bez těch, které nejvíce potřeboval.

„Kdyby šel vrátit čas," povzdechl si a fotografii zavřel do nejvzdálenějšího šuplíku, kam se rozhodl nechodit. Odešel do své ložnice a ulehl ke spánku.

Strach ho ovládal, snažil se utéct a zachránit se. Nechápal, proč to jeho bratr udělal, proč zabil všechny. Červené oči jeho bratra ho pronásledovaly naprosto všude, nakonec se objevil před ním a hodil po něm shuriken, který ho škrábnul do ramene.

„Prosím, nech mě!" zakřičel a po tvářích se mu spustily nové proudy slz. Uvnitř ho svíral pocit, kterému nerozuměl.

„Nechám, přilni k životu, pošetilý bratříčku! Až budeš mít oči, jako já, tak přijď a zkus mě zabít." To byla poslední slova jeho bratra a pak už viděl jen všechny vraždy pořád dokola...

Posadil se na posteli a zprudka dýchal. Byl celý zpocený, do očí se mu draly slzy a pevně stiskl přikrývku, kterou po chvíli odhodil, protože mu bylo vedro. Lehl si znovu a levou ruku si přehodil přes čelo. Zavřel oči a jeho výraz byl zamračený, smutný a zmatený.

„Já to nezvládnu," hlesl do ticha noci zoufale. Zanedlouho znovu usnul. Tentokrát se mu zdálo o boji s Itachim. Z toho snu ho vzbudil tichý šepot.

„Strýčku!" hlesl už se slzami v očích. Sasuke otevřel oči a podíval se na uplakaného Itachiho, který byl očividně vystrašený.

„Copak?" zašeptal chraplavě a přitáhnul si hocha do náruče. Nijak se nebránil, ale že se mu to nelíbilo, na něm viděl.

„Křičel jsi ze spaní..." špitl a přikrčil se v jeho náručí. „Bylo to ošklivé," rozplakal se a nebyl k utišení. Sasuke proklínal nápad jít sem do sídla. Kde ho vůbec vzal?

„Promiň," zašeptal mu do vlasů a políbil ho do nich. Pevně ho objal a nechal ho vyplakat. „Víš, jsou věci, které mě i po tolika letech trápí... Ale to vše ti povím, až budeš starší, ano? Teď ještě není vhodná doba," zamumlal mu do vlásků. Jen pokýval hlavou a pořádně se k němu přitiskl, nechtěl být sám v pokoji. Sasukemu bylo smutno a chápal Itachiho strach být sám. Jeho přítomnost mu snad pomohla dospat zbytek noci bez nočních můr.