Poslední válka

4. kapitola

Sluneční paprsky ho hřály na tváři. Zamžoural do světla, což bylo velice nepříjemné. Posadil se a rozhlédl se po pokoji. Byl tam sám. Zamračil se, všechno ho bolelo, ale nejvíc ho bolely rány v srdci. Ostatní rány zahojí čas a léky, ale zraněnou duši nikdo.

Po dlouhé době, co přemýšlel, do pokoje vešel Kakashi, jeho bývalý sensei. Sasuke hleděl překvapeně a připadalo mu, jako kdyby mu chtěl něco říct. V tu chvíli ho napadla otázka, zda to chce slyšet. Měl zvláštní pocit, ale zamaskoval to nepřístupným výrazem.

„Sasuke..." začal a připomínal si, proč vlastně vybral Itachi jeho, aby mu o všem řekl a předal dopis. „Itachi mě pověřil, abych ti předal tohle," pokračoval a podal mu obálku. Sasuke si obálku nejistě převzal a třesoucími prsty ji rozdělal a vyndal vše, co v ní bylo.

Postupně pročítal papír po papíru, byly to většinou stručné vzkazy, které vypovídaly o všem, co se tehdy dělo. Psalo se tam o převratu, o vzpouře a poslední rozkaz, který měl Itachi splnit – zabít celý Uchiha klan. Už mu zbývala otevřít jen obálka, kde byl dopis.

Milý Sasuke,

pokud tento dopis čteš, pravděpodobně už nežiji. Požádal jsem Kakashiho, aby ti předal vše, co jsem nashromáždil, abys znal pravdu. Uchiha klan byl vyvražděn, proto, že byl mocný, Konoha se ho obávala, a proto vyvolala zbytečný převrat, který vedl k rozkazu - zabít všechny Uchihy. Nezmohl jsem se na to, abych zabil tebe, proto jsem tě nechal žít. O ničem jsi nevěděl, byl si ještě dítě a já tě chtěl chránit. Matka i otec o všem věděli, podpořili mě, a nakonec jsem musel vše udělat, tak jak se to stalo.

Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsi musel trpět ty roky a prahnout po pomstě, kterou jsem v tobě musel vyvolat tím vším. Chtěli tě ovládat, ale já věděl, že najdeš dostatek sil a půjdeš si za svým cílem, ať se děje cokoliv. Jsi přeci jeden z nás. Jeden z posledních Uchihů!

Jsi silný, Sasuke, protože máš v sobě cit pro spravedlnost. Řiď se jím a bude vše v pořádku. Rád bych tě ještě naposledy objal a řekl, jak moc mi na tobě záleží, ale už to není možné, a proto ti to jen píšu. Vždy mi na tobě záleželo a mám tě moc rád, jsi úžasný člověk, buď takový pořád!

S láskou tvůj bratr Itachi

Sasukemu vhrkly slzy do očí a podíval se na Kakashiho. Zdálo se, že o všem věděl. Musel si vše srovnat v hlavě a pak teprve vyvodit závěr, který pro něho plyne.

„O jeho synovi..." začal Kakashi, „měl bys vědět, že to bylo nedobrovolné. Udělal obchod s Radou starších, abys mohl žít ty a až by se vše provalilo, abys pomstil celý klan, jako to chtěl udělat on. Vkládal do tebe všechno, Sasuke." Úsměv, kterým mu sděloval, že vše zvládl tak, jak si Itachi přál a jak to bylo dobré i pro celou Konohu. „Děkuji, že jsi nás zbavil těch podrazáků. Byla jen otázka času, kdy by se to na ně provalilo. Tvé celé rodiny je mi líto," pokračoval Kakashi upřímně. Zvedl se a chtěl odejít.

„Děkuju, Kakashi-sensei," řekl Sasuke, když Kakashi položil ruku na kliku. „Za všechno." Hatake Kakashi jen přikývnul a odešel.

Zůstal sám s tím vším. Musel vyřešit všechnu svou minulost hlavně v sobě. Omluvit se přátelům, poděkovat jim za všechno, hlavně za to, že nezůstal sám. I přes prvotní rivalitu mezi ním a Narutem vzniklo pouto, které ho drželo nad propastí. Nad propastí, která byla velká, dokonce větší, než si myslel. A k Sakuře cítil něco víc... Už od dětství ji obdivoval. Miluje ho ještě vůbec?

Ani ho nenapadlo doufat, že by ho přátelé opět přijali mezi sebe. Ale omluvit se jim určitě bude chtít, ať se děje cokoliv. Vždycky mu na nich záleželo, a proto od nich tehdy odešel, aby je chránil, chápal, že oni to mohou vnímat naprosto jinak, ale potřeboval zesílit a vykonat spravedlnost.

Ale co to vlastně ta spravedlnost je? To, že zabije lidi, kteří udělali to samé jeho rodině? Kdo vlastně je, aby rozhodoval o životě druhých? A kdo jsou ostatní, aby rozhodovali o jeho životě? Každý by se měl starat o svůj život, aby ho žil tak, jak chce a aby neubližoval ostatním. Bohužel nikdy to tak nebylo a nikdy to tak nebude, lidé si budou pořád ubližovat, dokud nezbude nikdo.

Povzdechl si a lehl si. Necítil se na to, aby se vydal za Itachim. Několik dní musel jen doufat, že se mu nic nestane, nemůže ho ochránit na tu dálku. Mrzelo ho, že ho nechal samotného, ale za to osvobození mu to stálo. Osvobození od minulosti bylo skvělé, ale venku zuřila válka a Itachi byl jen malé dítě, které potřebuje chránit. Zatnul ruce v pěsti s přicházejícím naštváním, zoufalstvím a bezmocností.

Ač nerad, začal se znovu probírat lístečky a dopisy, které obdržel. Musel je prozkoumat pečlivěji, aby si zapamatoval sebemenší detail, protože to může ovlivnit jeho budoucnost a postoj vůči vesnici. Byla tedy špatná vesnice, protože nechala odstranit sílící klan? Kdo o tom všem věděl? Koho nechali zemřít jen proto, že o všem věděl? Proč se to muselo vlastně stát?

Odpovědi nenalezl ani v těch dopisech a asi nikdy nenajde. Zbývala mu jedině snaha obnovit svůj klan, poznat svět a pochopit vše. Chtěl vědět, proč se dějí určité věci, proč dochází k častým nedorozuměním a proč si lidé neumí porozumět. Mohl něco z toho změnit? To byla otázka, na kterou mu ukáže odpověď až čas. Čas, který nikoho neprosí a nikdy se nezastaví. Každá promarněná chvíle pro lepší budoucnost zůstane v minulosti prázdnotou, která mohla být plná radosti a jiných důležitých věcí.

Nechápal, kde se v něm bere to filozofování, ale doufal, že se při pádu nepraštil do hlavy. Vždyť takový nikdy nebýval. Snažil se využít svůj čas pečlivě, ale pro něco, co bylo špatné! Už nechtěl být tím, kdo dělal špatné skutky. Takže v podstatě promarnil patnáct let svého života. Bude to muset napravit. A to nejlépe tím, že z malého Itachiho vychová slušného shinobi, který se umí postavit za sebe a za svou rodinu a přátele.

Ze zamyšlení ho vytrhlo neurvalé otevření dveří. Prudce se posadil a hned toho litoval, jelikož dostal křeč do břicha, které měl po operaci. Sykl bolestí a raději se snažil nadechnout, což mu dělalo značný problém.

„Ahoj, Sasuke!" vypískl Naruto a s úsměvem od ucha k uchu si sedl na židli, na které před nějakou dobou seděl Kakashi. Byl rád, že za ním přišel, alespoň s ním mohl mluvit. Mohl mu říct vše, co se nikdy neodvážil vyslovit nahlas.

„Naruto, děkuju, že si sem přišel," začal nejistě, „děkuju ti za to, že jsi byl mým přítelem, když jsem to potřeboval. Vím, že jsi mě chtěl přivést zpět do Konohy ještě před válkou a já pořád odmítal, ale měl jsem k tomu své důvody. A omlouvám se, že jsem ti kdy ublížil." Narutův překvapený obličej mluvil za vše, absolutně nechápal, o čem to ten Sasuke mluví.

„Vždyť to pro sebe přátelé dělají," poznamenal Naruto a nastavil mu svou ruku, aby upevnil jejich přátelství, které nadále trvalo. „A nebyl jsem tvým přítelem... jsem jím stále," dodal.

Dlouho si povídali o všem, co zažili. Mohli spolu sdílet zase kus života. Byl schopen vyprávět Narutovi svůj život, svůj postoj, svoje emoce. Sasuke se konečně otevřel přátelství.