Píseň duše I.✓|²⁰²³ (PROBÍHAJÍ OPRAVY)

XXII.

Matyas

Držel jsem se zuby nehty.

Ještě jednou tohle udělá, a neznám se.

Ten křivák si totiž nic jiného nezasloužil. Proč svázali i nás ostatní, zůstávalo záhadou. V hlavě jsem měl pěkný kurník, hromady a hromady otázek, ale odpověď žádná.

Měl jsem strach nejen o sebe, ale hlavně o Merry. Kde ji byl konec?

,,Určitě je někde v bezpečí," špitl mi Evža do ucha. Věděl jsem, že to se mnou myslel v dobrém, ale i jemu jsem protentokrát odporoval. Něco mi totiž říkalo, že je i ona ve velkém nebezpečí. Poté jsem v dálce zahlédl siluetu ženy a hned za ní se vlekly další dvě osoby. S rukama svázanými za zády, se strachem v očích. Jen žena v čele se zákeřným a podlým výrazem.

A jakmile dorazili i ony, napětí mezi námi vzrostlo ještě více. I ve stínu jsem Merry okamžitě poznal, ale nemohl jsem udělat nic, protože jsem byl na tom úplně stejně, jako ony dvě. Naše pohledy se střetly. Strach, beznaděj, bezmoc se okamžitě vystřídali, jako vojáci na stráži.

,,Jasně, ,,v bezpečí," uchechtl jsem se ironicky a Evžen se zakřenil.
Ona osoba krátce poté prolomila husté, mučivé ticho.

,,Tak jsme tu všichni?" Otázala se a rozhlédla se kolem sebe.

,,očividně ano," zákeřně se usmála.

Pak mi došlo, že v tom Karmen jela s nimi. Celou dobu jsem žil ve lži. Vždycky jsem si o ní myslel pravý opak, ale znáte detektivky? Vrah bývá vždy ten nejméně podezřelý. A tady to bylo zrovna tak, ačkoli se k vraždě schylovalo. I přesto jsem skrytě v sobě doufal, že nás nakonec pustí a nechají nás na pokoji.

Ha, ha, ha,.

Nebuď naivní.

,,Tak, jak to tedy uděláme? Všechny naráz, a nebo postupně?" Tázala se s nedočkavostí Karmen, kterak pohlédla na Markuse. Ten se nejistě podrbal za uchem. Poté přešel blíže ke mě s pistolí v ruce. Tu mi přiložil těsně ke spánku. V ten moment, div jsem se strachy nepočůral. Zloba i strach ve mě vřely, ale nemohl jsem udělat absolutně nic. Předtím se o to pokoušel znovu, ale byl na mě sám, a tak jsem ho snadněji přemohl. Tentokrát tomu tak nebylo, měl gorilu jménem Franz.

,,Ti dva jsou pro nás důležití. Tedy, více ona, s ním si dělej co chceš," přikázal mu Franzík a Markus byl připravený. Merry se mi zlomeně dívala do očí, jakoby se se mnou už teď loučila. Její oči mi jasně říkaly, jak moc mě miluje. A já to celou dobu věděl. Po tváři ji začalo téct několik slz a já nasucho polkl.

Takhle jsem skončit nemohl. Pak jsem se oběma svázanýma rukama napřáhl tak silně, až jsem mu zbraň vyrazil z ruky. I látka se povolila, ale ne natolik, abych si ji mohl sundat. Markus byl pěkně šokovaný a než se stačil probrat, v rukou jsem držel jeho zbraň namířenou proti němu. I ostatní bylo rovněž šokovaný, jen Merry nechápavě kroutila hlavou.

Kdežto já se Markusovi odhodlaně díval do očí, se zbraní v ruce.

,,Jsi srab. Vždycky jsi byl. Neuděláš to," uchechtl se. Jakoby se mě snažil vyprovokovat. On moc dobře věděl, čeho všeho já byl schopný.

,,Ne! Nedělej to! Najde se jiné řešení, ale prosím tě, nestřílej!" Křičela zoufale Merry, ten pohled, kterým se na mě dívala mně bolel, ale neměl jsem jinou možnost. Pak jsem ale zaváhal a pochopil, o co celou dobu šlo.

Zbraň jsem poté upustil na zem a Markuse vší silou kopl do rozkroku. Ten se bolestně chytl za postižené místo a hlasitě zanadával. Já utíkal. Nevěděl jsem kam, ale utíkal, co nejdál od nich. Zanedlouho se za mnou rozeběhl spolu s Franzem. Na mé nohy ale neměli.

Rozutekla se i Merry, přímo za mnou.

,,No co tady stojíš a čumíš jak jelito?!, Dělej něco!!" Křikla rozzlobeně Karmen směrem Franzovi. Ten pohotově zareagoval, popadl zbraň, a mířil přímo za námi.

Utíkal jsem zkrze továrnu, co nejvýše a co nejdále od nich, co to jen šlo. Nakonec jsem se zadýchaný zastavil v jednom z pater a z rozbitého okna pohlédl směrem dolů. Jelikož byla budova rozdělena na dvě části, střecha té spodní byla níže. Snadno bych mohl vyskočit ven. Zanedlouho jsem zaslechl blížící se kroky a než jsem se stačil nadát, byli blízko a já neměl jinou možnost. Buď skočit a nebo...?

Skříň.

Kousek ode zdi se nacházela mohutná dřevěná almara, a tak jsem se narychlo utíkal schovat tam. Dveře za sebou jsem přivřel tak, aby mě neviděli ale zároveň tak, abych se mohl dostat ven.

Poté jsem zaslechl zběsilý výkřik.

,,Nestůj tam a pomoz mi!" Křičel vyděšený Franz a Markus zmateně těkal očima kolem sebe. I Merry za nedlouho dorazila na místo určení a já okamžitě vyletěl ze skříně ven. Nemůžu ji tam nechat přeci samotnou, to nepřipadalo v úvahu.

Markus zpozoroval mé reakce a okamžitě se rozešel směrem ke mě. Rázným krokem, a pak mi vypálil silnou ránu pěstí do obličeje. Několikrát jsem hlasitě zaskuhral, ale poté mu úder pohotově vrátil.

,,Ty zasranej hajzle!" Křičel vzteky na celé kolo ve snaze mi opakovaně vypálit. Merry mezi námi tremi zmateně těkala pohledem, nevěděla, jak reagovat dříve. Nevěděla, zda odtáhnout nás dva od sebe či zachránit život Franzovi, který se stěží držel okenního rámu.

Poté k němu s posměchem opatrně přišla. S rukama založenýma na prsou a rovněž s posměchem hleděla vyděšenému Franzovi do očí.

Ten ji zoufale žádal o její pomoc.

,,zachraň mě! Prosím! O-omlouvám se za to všechno! Omlouvám se! Promiň!" Poté udělala něco, co bych ze všeho nejmíň očekával. A při vší smůle a mé nepozornosti já dopadl hůře.

Franzovi život sice zachránila, ale já byl zraněný. To ne, to se nemohlo stát. Ten křivák to fakt udělal.

,,cos to udělal ty zpropadený hajzle!" Křičela, oči se ji nyní leskly slzami. Poté i jeho usměrnila svou magií a okamžitě přiběhla ke mě. Rána byla dost hluboká a silně jsem krvácel, nemohl jsem se hnout, natož srozumitelně mluvit.

,,Né, ne prosím ne!"

,,Neumírej mi,"

Stále opakovala nějaká slova plná prosby, ale já ji nedokázal odpovědět.

Ono to už ani nešlo.

_____________________________________________

Ahooj!
Posílám předposlední kapitolu jako pozdrav! 🙂 Doufám, že se všichni máte dobře.
Uvidíme se u poslední části, která vyjde co nevidět.

-StephanyeH