Píseň duše I.✓|²⁰²³ (PROBÍHAJÍ OPRAVY)

I.

Mariana

,,Tak copak máte dnes v plánu Mariánko?" Optala se mě se zvídavostí má babička a já netušila, co jí na to odpovědět. S Karou jsme dnes byly domluvené, že se po delší době sejdeme v nedalekém baru. Ano, nepatřila jsem k těm, kteří každý víkend vymetají podniky a chodí od baru k baru, utrácet peníze jen tak. Já spíše patřila do té druhé skupinky. Namísto baru jsem si raději během sobotního večera vzala do rukou knihu, zabalila se do teplé peřiny a nechala se vtáhnout do jejího děje. Čas mi plynul stejně tak rychle, jako kdybych byla na jiném místě. Dnes chtěla má kamarádka udělat výjimku. Byla jsem spíše rodinný typ, ačkoli jsem to s rodiči v minulosti neměla vůbec jednoduché. Jediný, kdo pro mě byl vždycky oporou, byla má osmdesátiletá babička. Když jsem provedla nějaký průšvih, vždycky se mě zastávala a před rodiči bránila. Jako dítě jsem byla téměř samý průšvih a když jsem dospívala, problémů přibývalo. Sama jsem netušila, proč tomu tak bylo. Vždycky jsem si myslela, že si někdo tam nahoře ze mě dělá jen srandu.

Zapomněla jsem zmínit, že mě, staršího bratra a mého otce matka opustila, když mi byly pouhé čtyři roky. Od té doby na nás byl táta sám a co si budem, něco jako láska pro mě zkrátka neexistovalo, když jsem vyrůstala především v mužské společnosti. Babička byla jedinou ženou v domácnosti, která pro mě vždycky měla pochopení, ať jsem provedla cokoli. Táta většinu času trávil ve svém zaměstnání, domů přicházel vyčerpaný a když už si ten čas na nás našel, byl to zázrak. S bratrem jsme každý den byli takříkajíc na ostří nože. Věčné hádky, naschvály, problémy. Postupem času mezi námi došlo k lehkému příměří, to ano, i tak si neodpustil ty jeho rýpavé kecy, za které jsem měla chuť ho nejradši kopnout do koulí.

Na střední škole jsem doufala, že se mé vztahy konečně uklidní. Kdepak, byla to jen jedna z dalších naivních ideí. V prvním ročníku jsem byla nová. Ostatní dečka jsem neznala, protože se mý bývalí spolužáci rozutekli do jiných škol, a tak jsem na místní učiliště z naší početné třídy nastoupila jako jediná. I tady jsem měla problém se začlenit. Tenkrát jsem byla jediný nekuřák ze třídy a každou obědovou pauzu, ten, kdo neměl oběd, chodil před školu pít kafe a k tomu si mimo jiné dal oblíbenou pochutinu, ze které se během chvíle stane snad doživotní závislost, pokud tedy nemáte dostatečně pevnou vůli se vším seknout a říct si "ode dneška nebudu kouřit" a ten slib dodržet. A tak jsem začala kouřit. Dříve jsem si myslela, jak bylo kouření in a ten, kdo nekouřil, byl označován za nulu. Jelikož jsem pocházela ze skromných poměrů, nemohla jsem si krabičku denně dovolit. Dříve mému tátovi nepřišlo podezřelé, když jsem potřebovala kapesné na svačinu. Když bylo jen na svačinu, neměl s tím problém, ale tohle bylo každý den a jemu to pomalinku začínalo dávat smysl. Tenkrát na to přišel tak, že jsem krabičku nechala omylem ležet v kuchyni na stole. Myslel si, že ji tam nechala babička, ale moc dobře věděl, že babička kouřila jinou značku. Tenkrát mě hodně seřval. Vzpomínám si, že jsme spolu nemluvili snad čtrnáct dní a to hlavně díky tomu, že mi během hádky vpálil do ksichtu, že jsem pouze rodinná přítěž, ztráta času, kotva, jež naši rodinu táhne ke dnu, nechtěné dítě. Bolelo mě to, vždycky jsem o svém otci měla jiné mínění, ale znáte ten případ, kdy vás někdo dlouho štve, a vy jej nechcete ranit, tak vše držíte v sobě do jistého okamžiku, kdy vše vypluje na povrch. Tak to bylo i u mého otce. Kdyby měl po svém boku ženskou ruku, možná by k ničemu takovému ani nedošlo. Mému bratrovi taky prošlo hodně problémů, ale nikdy ho takhle neseřval. Možná proto, že byl můj bratr starší, tudíž i moc dobře věděl, co na mého otce vždycky platilo. Parchant jeden.

No nic. Léta plynula a mé vztahy se na všech frontách konečně daly dohromady. I tatínek se po několika letech konečně uklidnil a začal se se mnou normálně bavit. S bratrem, jak jsem zmínila, máme lehké příměří. Otec mi dokonce pomáhal hledat práci a později i bydlení. Nyní jsem konečně spokojená nejen se svým životem, ale i se sebou samotnou. Dokonce se po tolika letech ozvala i má matka. Trochu jsem ji vyčítala, že se nemohla ozvat již dříve. Ona mi neustále tvrdila, že to dříve nešlo, že musela ještě plno jiných věcí vyřešit. Jenže kterých věcí? Řekněte mi, co bylo pro ni důležitější víc, než její rozpadající se rodina?

*

,,Babičko. Kara se mi zatím neozvala," pronesla jsem stroze a poté mi došlo, že mi Kara od rána vážně neposlala ani jednu zprávu. Babča po chvilce přimhouřila její tmavé obočí. Má odpověď ji zjevně neuspokojila.

,,Měly jsme v plánu po delší době dámskou jízdu." Dodala jsem. Babi se spokojeně usmála. Zjevně měla radost, že se po delší době opět podívám někam ven. A možná i někoho nového potkám. Vždycky si myslela, že se můj vnitřní svět točil kolem fiktivních knižních postav.

,,To je dobře," zazubila se a přitom mi upřeně hleděla do očí. Měla jsem dojem, že se ze mě snažila něco vyčíst.

,,Hlavně si to tam pořádně užijte," odvětila mi hned na to.

Jojo. Kdybych jen věděla...

___________________________________________

Ahoj!
Tak jak se dneska máte?
Doufám, že na vás Mariany postava udělala alespoň trochu dojem.😁 I když je to zatím jen pouhý úvod. Vše se brzy rozjede. Užijte si čtení a předem se omlouvám za případné překlepy. :-)