Píseň duše I.✓|²⁰²³ (PROBÍHAJÍ OPRAVY)

XX.

Mariana

,,Tak se mějte hezky," mávla jsem ostatním na rozloučenou a dala se pomalinku k odchodu. Za malý okamžik mě doběhla Kara se starostlivým výrazem. Nechápavě jsem k ní vzhlédla.

,,Počkej," rozeběhla se směrem ke mě a já nechápající, sledovala její činy.

,,asi bych měla jít s tebou," pronesla stejně tak starostlivě a já nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Nemusíš, mám to kousek," hlesla jsem s klidem a ona nevěřícně zakroutila krkem.

,,mám z toho divný pocit, říkala jsem si, že bude lepší, když půjdu raději s tebou. Čert ví, co se tu v těch ulicích děje, když se setmí." Na to jsem jen vydechla. Nemělo smysl ji to rozmlouvat, když už jsme za tu dobu ušly nějaký kus cesty. Tak jsem jen poraženecky vydechla. Došlo mi také, že mluvila o těch dvou. Byla pravda, že nás v poslední době pronásledovali a strach, jenž mezi námi všemi panoval, nabíral své intenzity.

,,Ubránila bych se," pronesla jsem nakonec, ačkoli jsem si byla vědoma, že má poznámka neměla žádný smysl tou dobou.

Poté mezi námi nastalo ticho, které mě po nějakém čase začínalo dohánět k šílenství.

,,Víš něco o Karmen?" To ticho po nějaké době prolomila Karolína s očekávanou otázkou. Já nedokázala odpovědět, neukázala se několik dní, začínalo mi to být podezřelé, ale nějak jsem se v tom nevrtala. Na druhou stranu to byl přeci jen Karmenin život. Zakroutila jsem hlavou.

,,Z ní mám taky divný pocit, od posledně se neukázala a když jsem se jí tuhle ptala ve večerce, tak mi odpověděla, že už něco má," hlesla s mírnými obavami má kamarádka a já se jí zahleděla zpříma do očí.

,,Nevím, co ti na to mám říct." Pronesla jsem neutrálně.

,,Nestarám se o ní. Taky ten pocit mám, ale nestarám se o to," dodala jsem krátce stejně tak přímě a neutrálně a Kara jen nešťastně vydechla.

,,co si o tom myslíš ty?" Optala jsem se jí s patrnou dávkou zvědavosti. Určitě měla nějakou svou teorii.

Na moment zaváhala, pak se hluboce nadechla a poté vydechla.

Přišlo mi, jakoby se bála, že ji za to odsoudím. Kdepak, tohle jsem nedělala.

,,Myslím si, že je to zrádkyně." Tak tenhle fakt mě překvapil, a ne, že ne. Ačkoli jsem měla, co se Karmen týče, špatný pocit, nemyslela jsem si, že to byla zrádkyně.

,,Nevěřím ji od té doby, co přijela z té dovolené, něco mi na ní prostě nesedí," dodala nakonec a já netušila, co jí na to měla říct.

,,Je pravda, že s nějakou dobu chová podezřele divně, to ano. Třeba má jen nějaký špatný období. Každý den není posvícení," její domněnky jsem tou svou vyvrátila, ale i tak tomu má kamarádka moc věřit nechtěla.

Záporně zakroutila hlavou.

,,Tomu nevěřím." Dodala krátce, a než jsme se stačily nadát, už jsme byly na náměstí. V pozdních večerních hodinách tu panovalo mrtvolné ticho, ano stopa po autech. Nic, jen klid a nic. Sem tam se mihne nějaký živý tvor, jinak klid. I tak jsem cítila zvláštní pocit. Jakoby se mělo něco špatného každou chvíli odehrát. Znepokojilo mě to.

,,Co je?" Optala se mě po chvilce ticha Kara. Když jsem pohlédla do temné uličky před námi, zaznamenala jsem tam stín, obrys postavy, který se rychle objevil, a stejně rychle se i vypařil.

,,Ale nic, měla jsem jen špatný pocit," chtě, nechtě onen pocit sílil. Cítila jsem, že někdo za námi stál. Dostala jsem strach.

Karu krátce poté temná osoba surově chytla a sevřela, mě udělali to samé. Byly dvě, mužské, plné zloby. Jeho silné paže mě obepínaly, až mě to bolelo, cítila jsem bezmoc. Nemohla jsem udělat absolutně nic. S Karou jsme si vyměnily pár pohledů plných beznaděje. Ke vší smůle nám ještě zacpaly ústa, abychom nemohli přivolat žádnou pomoc. Kroutila jsem se, co to šlo, ale chlapík měl síly nadbytek.

,,Jááu!" Křikl po chvilce ten druhý. Všimla jsem si, jak se oběma rukama snažil zoufale zakrýt svůj rozkrok. Kara ho zjevně kopla na správné místo. V tu chvíli mi to přišlo komické.

Zanedlouho jsem se i já pokusila vymanit se ze spárů toho druhého. Jeho stisk povolil a já to využila ve svůj prospěch. Kousla jsem toho cizince do ruky a když jsem se konečně mohla pohnout, plivla jsem mu do obličeje.

Chvíli bolestně zanadával a poté si z obličeje utíral můj povedený flusanec. Neměla jsem moc času, musely jsme utéct někam do bezpečí. Kara, jakoby pochopila a učinila totéž. Poté jsme obě vyděšené utíkaly ulicemi Písku neznámo kam. Hlavně co nejdál od nich. Byla jsem si však vědoma, že nás pronásledovali.

,,Sakra měla jsi pravdu," pravila zadýchaným hlasem, když jsme se na zlomek vteřiny konečně zastavily. V jednom přilehlém parčíku nedaleko vlakové tratě.

,,Tady nás snad nenajdou," pronesla jsem rovněž tak zadýchaně. Ani jedna jsme neměly páru o tom, kdo to byl. Ale tušila bych, že to byli ti německý. Vsadila bych za to klidně celou svou výplatu.

,,Ale já vás ano," zaslechly jsme z daleka ženský hlas plný zákeřnosti a nenávisti. Jelikož už byla tma a v parku se nenacházelo žádné veřejné osvětlení, rýsovala se jen silueta ženy. Pak mě to všechno došlo.

Onen hlas patřil Karmen.

___________________________________________

Ahoj!

Jedna z předposledních částí je po delší době konečně na světě! :)
Tak snad se vám bude líbit, zatím se mějte hezky. ❤️

-StephanyeH