Město Ztracených

Sousedé

Hned další ráno se Bruno rozhodl nasnídat na zahradě. Nečekal, že by přitom mohl mít nějakou společnost. Ze sousedního pozemku na něj ovšem začal mávat vysoký a hubený muž. Mastné černé vlasy měl ulízané na jednu stranu. Jeho oblečení tvořily zelené tepláky s tkaničkou a pletený hnědý svetr. Bruno si řekl, že by ho asi měl jít pozdravit a tak zamířil blíže k plotu.

,,Něco se děje?" zeptal se pro jistotu, protože to mávání mu přeci jen připadalo neobvyklé. Muž se na něj akorát usmíval.

,,Ne, vůbec nic. Jen jsem se chtěl seznámit. Jmenuji se Alois." natáhl k Brunovi ruku a ten si povšiml dlouhých prstů.

,,Bruno." zabručel a předvedl pouze slabý stisk. Nastalo chvilkové trapné ticho, než ho soused opět prolomil.

,,Počkat, zavolám ještě svoji ženu. Určitě se taky ráda seznámí." Na chvíli odběhl do domu, ale brzy se už vracel se stejně hubenou ženou v závěsu. Byla o něco starší, než muž a taky menšího vzrůstu. Kůže na ní ale téměř visela.

,,Těší mě. Jmenuji se Patricie." usmála se a stejně jako její manžel podala Brunovi ruku. Ten zopakoval naprosto to stejné, co ještě před chvílí.

,,Co tě sem vlastně přivedlo?" zeptal se s úsměvem Alois, zatímco jeho ruka spočívala na ramenou jeho manželky. Bruno akorát pokrčil rameny.

,,Chápeme. Každý máme svou minulost, že?" usmívala se, na Brunův vkus už poněkud vlezle, Patricie. Na chvíli ho přepadl strach. Dostal pocit, že by ti dva snad mohli tušit něco z toho, co provedl. Ale z logického hlediska tomu přece nic nenaznačovalo. On neznal je a oni nemohli znát jeho. Nakonec se se stále usměvajícími tvářemi rozloučili a on se mohl v klidu nasnídat.