Město Ztracených

Žena

Bruno se vracel zpět do domu, ponořen do svých zmatených myšlenek. Jaktože ho starosta už očekával a věděl všechno, co po něm bude chtít? Rozhodl se, že to prostě bude ignorovat. Mohla to být jen náhoda. S tímto přesvědčením si zašel do lednice pro pivo. Chystal se s ním posadit k televizi, ale zarazil ho ten hlas:

,,Vážně se tu budeš zase jen tak válet?" Nejdřív si řekl, že se mu to jen zdálo, ale potom ji spatřil, jak tam stojí. Opřená o kuchyňskou linku a prohlíží si všechno to špinavé nádobí.

,,M-Margito?" Vykoktal ze sebe a oči měl vytřeštěné dokořán.

,,No co na mě tak zíráš? Válíš se tu jako prase. Aspoň něco si udělat mohl, nebo je to zase všechno na mně?" Zamračila se a jako pokaždé pohodila svými černými hustými vlasy. Bruno tomu stále nemohl uvěřit. Odložil flašku piva na stůl a pomalými kroky mířil k ní.

,,Jsi to vážně ty, lásko?" Jeho hlas zněl ochraptěle a začal rozpínat ruce, jako by se jí chtěl vrhnout do náručí.

,,Proč se tak pitomě ptáš? Kdo jiný by to asi byl?" Odvětila a dál na něj hleděla jako na blázna. Bruno už to dál nevydržel a sevřel jí v pevném objetí.

,,Ty jsi tady. Jsi živá a..." Cítil, jak mu téměř tečou slzy, ale její paže ho od sebe odstrčily.

,,Co to na mě zase hraješ?" Působila chladně, jako vždycky, ale poprvé v životě to on nevnímal jako chybu.

,,Jak - jak jsi to,...? No však víš..." Měl tolik otázek, ale ona ho rychle odbila, jako by jí zatěžovala vůbec jeho existence.

,,Zdá se mi, že ti to tu asi leze na mozek. Měl by ses jít radši vyspat." Pobídla ho a on na sobě najednou pocítil hroznou únavu. Uznal, že má nejspíš pravdu a že bude nejlepší, když si spolu v klidu promluví ráno. Naposledy se k ní přiblížil a dal jí pusu na tvář. Poté se odbelhal do ložnice, kde usnul hned, jakmile se svalil na neustlanou postel...