Město Ztracených

Vítej ve městě

Po té náročné noci se Bruno rozhodl, že bude nejlepší sehnat si práci. Zaměstnat něčím svou mysl. Vzhledem k tomu, že nevěděl, kde by měl začít, rozhodl se kontaktovat jedinou osobu, která mu zde sehnala bydlení. Jakýsi starosta.

Procházel uličkami, které působily na první pohled opuštěně, jen občas se mu poštěstilo, že zdálky zahlédl nějakého člověka. Zhruba v polovině cesty jeho pozornost upoutal obrovský kostel. Na první pohled vypadal opravdu úchvatně. Jako by si s ním ten kdo ho stavěl dal hodně práce. Z blízka už si ale Bruno všiml jistých nedokonalostí. Třeba několika rozbitých barevných sklíček v oknech, nebo prasklin ve zdech. Nezdálo se, že by sem často někdo chodil.

,,To je krása, co?" Ozvalo se najednou za ním a on se prudce otočil. Stál tam menší muž v otrhaných šatech a s holou hlavou. Bruno ho okamžitě začal považovat za bezdomovce a proto nad ním téměř neznatelně ohrnul nos.
,,Jmenuji se Alfred," představil se a natáhl k novému občanovi svou ruku. Sice s odporem, ale přesto ji Bruno přijal.

,,Bruno. Vy jste,...?" Hleděl neupravenému muži do tváře, kterou tvořila malá kulatá očka, větší nos, který mu začal připomínat prasečí rypák a ústa v neustálém úsměvu.

,,Ó, ano, já jsem zdejší kněz. Jen...nejsem zrovna oblíbenej. Vlastně už ani nedělám kázání. Není pro koho," odpověděl a najednou jeho úsměv opadl, když se zahleděl do země. Bruno spíš jen přikývl. Cítil, že tomu muži před sebou nevěří ani slovo. Nejspíš v tom kostele jen přespával, protože neměl jiný místo.
,,Věříš v Boha?" Znovu se na něj Alfred obrátil. Bruno už se ani neobtěžoval se slovy a tak jen zakroutil hlavou.
,,Ani já ne." Po této větě už ale svraštil obočí a namítl:

,,Vždyť jste říkal, že jste kněz." Alfred už jen pokrčil rameny a chystal se bez vysvětlení k odchodu, než ho Bruno zastavil.
,,Kde tady najdu starostu?" Kněz mu ochotně popsal cestu a k tomu ještě dodal:

,,Myslím, že si Boha vymysleli lidé, aby měli jistotu, že jim někdo odpustí jejich zlé skutky. Jenže trestu nakonec neujde nikdo." Jeho slova s Brunem trochu otřásl, ale sám si to nechtěl přiznat, tak nad tím akorát zakroutil hlavou.

,,Magor."

Po nějaké době konečně dorazil před honosnou budovu, která představovala zdejší radnici. Vstoupil dovnitř, ale nečekal, že hned ve vstupní hale narazí na nějakou paní. Vlastně spíš slečnu, opravil sám sebe v duchu.

,,Dobrý den, pan Holeš, že?" Zasmála se na Bruna a ten přikývl. Netušil, jestli ho víc zaskočilo, že zná jeho příjmení a nebo jen její přítomnost. Nakonec ho ta pohledná asistentka zavedla do kanceláře, ve které už seděl starosta v křesle.

Byl to vysoký a svalnatý muž v elegantním obleku. Černé vlasy měl upravené a nagelované. Muselo mu být už něco kolem čtyřiceti, ale v očích mu stále pohrávala jakási jiskra a jeho úsměv kromě sebejistoty v sobě nesl i něco děsivého.

,,Prosím, posaďte se,..." nabídl Brunovi židli.

,,Ale já..."

,,Vím, co chcete říct. Neobtěžujte se. Co bych to byl za starostu, kdybych neměl přesný přehled o tom, kdo žije v našem malém městečku." Pronesl vřelým hlasem a Bruno se tedy bez námitek posadil.

,,Chtěl bych,..." začal, ale starosta ho opět zarazil jediným pohybem ruky.

,,Smlouva už je tady. Bohužel tu tolik volných míst nemám. Práce v baru vám ale snad nedělá problém, nebo?" Položil před Bruna list papíru i s propiskou. Muž byl z toho zaskočený. Vlastně si na chvíli připadal, jako by se ze svých snů ještě neprobral. Takovýhle přístup dosud nikde nezažil. Pustil se ale bez řečí do čtení listiny. Po pár vteřinách ho to ale přestalo bavit. Byla to stejná okecávačka jako všude. Vzal propisku a bez váhání ten cár papíru podepsal. Stejně kdyby se mu něco nelíbilo, tak z té práce prostě odejde a bude mu jedno, že mu napíšou špatné hodnocení.
,,Tak snad se vám v našem městě bude líbit, pane Holeši." Starosta si potřásl s Brunem rukou a zavedl ho ke dveřím. S městem si nový příchozí nedělal starosti, ale jeho obyvatelé mu začali připadat čím dál divnější...