Město Ztracených

Za Barem

Ráno se Bruno probudil na své posteli, nepřevlečený ze včerejšího dne. Chvíli se jen tak povaloval, než si něco uvědomil. Jeho žena. Margita, byla tady. Byla v jeho domě. Aniž by se jakkoliv předem upravil, seběhl po schodech do dolního patra. Nejdříve navštívil obývací pokoj a pak i kuchyni. Nikoho ale nepotkal, dům byl opuštěný, jako předtím. Zklamalo ho to, ale zase tolik nepřekvapilo. Mělo mu být hned jasné, že se mu to jen zdálo. Zřejmě si těch piv dal nakonec víc a kvůli své únavě se pak ani nestihl převléct. Z myšlenek ho najednou vyvedlo cinknutí zvonku, jako když kolem někdo projíždí na kole. Vykoukl ven z okna a všiml si mladíka s kudrnatými blond vlasy, jak seskakuje ze svého vozidla a jde Brunovi něco hodit do poštovní schránky. Automaticky ho to pobouřilo a tak na nic nečekal, vyběhl ven a začal na toho puberťáka křičet:

,,Hej! Co si to jako dovoluješ?!" Kluk vyděšeně zvedl ruce do vzduchu a na zem mu upadl jakýsi štos papírů.

,,O-omlouvám se. J-jen nemáte tady cedulku, že nepříjimáte obchodní letáky."

Bruno se na něj zamračil. ,,Co?" Chvíli mu trvalo, než mu to konečně došlo, když si toho kluka znovu prohlédl a taky štos papírů na zemi. Kolo měl opřené o plot a na řidítkách zavěšený plný batoh. Další balíčky se nacházely v předním košíku kola. Ten kluk se celý klepal a uhýbal před Brunovým pohledem.
,,Ty jsi pošťák?" Zeptal se ho starší muž už o něco klidnějším hlasem. Ten kluk pomalu přikývl a spustil ruce dolů.

,,J-jmenuju se Prokop," hlas se mu pořád třásl. Když nastalo ticho, sehnul se a začal sbírat letáky ze země. Už s nimi chtěl odejít, když ho Bruno zastavil:

,,Klidně mi je tam hoď." Prokop se pokusil aspoň pousmát, ale moc mu to nevyšlo, stejně ale muže poslechl.

,,T-tak nashle," rozloučil se a jak nejrychleji dokázal, odjel.

Bruno nad tím musel zakroutit hlavou. Náhle si uvědomil další věc. Dnes má být jeho první den v nové práci. Rychle běžel zpátky do domu, aby se ještě převlekl a umyl.

Nějakou chvilku mu zabralo, než bar našel, ale nakonec měl zpoždění jen pět minut. Vešel dovnitř a překvapilo ho, jaké prázdno ho náhle obklopilo.

,,Budete si přát?" Zeptala se ho slečna u baru, co zrovna utírala skleničky. Bruno k ní přešel blíž.

,,Ehm, já tu mám pracovat. Teda starosta říkal, že..." začal vysvětlovat a ona se na něj zadívala modrýma očima schovanými za tlustými skly brýlí.

,,Oh, jasně. Tak zatím můžete,...třeba utřít stoly," navrhla a hodila mu do ruky utěrku.

,,A vy jste tu šéfová?" Zeptal se Bruno poněkud zaskočeně a znovu si ji od hlavy až k patě sjel podezíravým pohledem. Hnědé vlasy měla uvázané v mastném culíku a na sobě měla jen rolák a volné kalhoty s teniskama.

,,Jo, to jsem. Jmenuji se Tamara," odvětila, aniž by mu pohled nějak zvlášť oplatila.

,,Jsem Bruno," představil se on, ale protože už na to nijak nereagovala, dal se do práce. ,,Chodí sem vůbec nějací hosté?" Zeptal se zase po chvíli, protože to ticho nemohl dlouho vydržet.

,,No jo, večer na pivo vždycky někdo přijde," odpověděla, ale pečlivě se soustředila na nádobí pod rukama.

,,A jak jste se k téhle práci vlastně dostala?" Pořád jí podezíral z toho, že mu lže. Žena, která pracuje v baru přece nemůže vypadat takhle. Ona si významně upravila brýle a pak mu dala stručnou odpověď:

,,Starosta se stará o všechny, aby tu měli příjemný pobyt." Najednou v místnosti na pár vteřin pohaslo světlo, než se znovu rozsvítilo. Bruno se lekl, ale nechtěl to dát na sobě znát.

,,Takže ten starosta tu vážně rozhoduje úplně o všem?" Zkusil to, ale bylo na ní vidět, že těmhle otázkám se chtěla raději vyhnout.

,,Měl byste spíš více pracovat a méně mluvit." Po této větě zašla někam do zadních prostorů budovy a zmizela mu tak z očí. Bruno nad tím zakroutil hlavou a jako už po několikáté se to rozhodl prostě přejít.