Když nádech bolí víc,
a já nevím kým jsem,
vždy doufám že je to jen sen,
protože nechci realitě vstříc.
Tóny hudby, díky kterým mi tečou slzy,
pokaždé sotva smyčec se dotkne strun,
nevím co cítím a přitom pocitů mám tun,
jenže se bojím že ty pocity jednou úplně zmizí.
Dusím se vlastním dechem,
zatímco nikdo nic neví,
a čekám až si někdo všimne a poví,
že vidí jak zarůstám mechem.
Cítím bolest, ale nevím, jestli je pravá,
protože už mě všechno bolí,
a občas nevím jestli bojovat za to stojí,
chtěla bych být zase ta hravá.
