𝓟𝓲𝓷𝓴 𝓼𝓷𝓮𝓪𝓴𝓮𝓻𝓼 (𝓡𝓸𝓰𝓮𝓻 𝓣𝓪𝔂𝓵𝓸𝓻)

𝟖.

Můj život se během pár dní vrátil do starých kolejí. Často jsem chodila ven s Jackem a musím přiznat,že ještě nikdy v životě jsem se takhle nebavila.
Musím říct,že na mě má možná špatný vliv ale kdo kdy neměl?
S Jackem to nebylo jako s jinýma klukama.
Snobské večeře,pikniky atd. Tohle jsme nedělali.
Kolikrát jsme jenom seděli na kapotě auta a dívali se na hvězdy. Během toho mě však uvnitř srdce hryzalo to co mi řekl Roger.

Nemusela jsem se s Jackem bát,že mě okřikne za to, že kouřím.
On na to nikdy nic neřekl. Většinou mi jenom podal zapalovač.

Nos se mu docela rychle uzdravil. Což jsem tak z poloviny čekala. Někdy je jenom hysterka. Dokonce jsem se spřátelila s pár jeho- trochu divnýma kamarádama.
Kolikrát jsme byli u někoho doma a jenom tam seděli. Mezi tím se tam váleli nějací ostatní lidi na zemi a všude v domě se vznášel kouř.
Několikrát mě napadlo, že tam vyvětrám ale vždycky mě někdo zastavil.

Upřímně. Mezi takovými lidma jsem nebyla zvyklá se pohybovat. No vlastně vůbec. Já s Brianem jsme byli vždycky slušňáci. A popravdě jsem to ani nechtěla měnit.

Kolikrát jsem o tomhle Jackovi něco řekla ale on to ignoroval. Což se mi moc nelíbilo. Vždycky měl přehozenou ruku přes moje ramena a mluvil jenom on. Protože já nikdy nikomu z jeho přátel neměla co říct.

- -

Jeden den jsem se probudila výjimečně v normálním stavu.
Ten se však změnil jakmile jsem zjistila,že teď dost pravděpodobně Roger snídá nebo leží v druhé místnosti.
Ucítila jsem jak se mě zmocnila nervozita.
Od toho incidentu jsem moc času domu netratila. Spíš vůbec.

Najít tam člověka který vám nejmíň na třikrát zlomil srdce není ideální začátek dne.
Potom jsem se ale přemohla a pomalu se dobelhala do kuchyně.
Čekala jsem,že uvidím rozcuchanou blonďatou hlavu sedící na gauči.
Ale nic. Dokonce ani u kuchyňského ostrůvku kde často snídali s Brianem.

Nadzvedla jsem obočí a sedla si naproti Brianovi který už jedl.
Jak taky jinak. Poslední dobou ho vidím jenom snídat.
,,Dobrý ráno-"
Řekla jsem trochu podezíravě.

,,Dobrý."
Odpověděl jakoby se nechumelilo a já nadzvedla obočí. Začala jsem nervózně bubnovat prsty o kolena a potom se na něj podívala se zamračeným pohledem.

,,Kde je?"
Zeptala jsem se a on konečně zvedl pohled od své snídaně.
,,Kdo? Roger?"
Odpověděl nechápavě a já nakrčila nos.
,,Ne, hledám Anglickou královnu."
Řeknu ironicky a on nakrčí pusu.

,,Asi u sebe v paláci"
Vrátíl se zpátky ke svojí snídani a já se zamračila.
,,Někdy nechápu jak můžeš mít titul. Jasně,že myslím Rogera."
Úzkostlivě se na něj podívám a on odloží vidličku na kraj talíře.

,,Šel k Johnovi."
Odpověděl a zase jsem se z toho nic nedozvěděla. I když možná k tomu mě chtěl donutit. Proč by tam asi chodil? Protože seš idiot Emmo. Proto.
Řekla jsem si sama sobě a potom se podívala se skleslým pohledem zpátky na Briana.

,,Proč?"
Nadzvedla jsem obočí.
,,Nechtěl nás dál otravovat. Asi před hodinou odešel. Škoda,že jsi ho nestihla."
Zamumlal s plnou pusou a já se na něj jenom překvapeně dívala.

,,Oh."
To bylo jediné slovo na které jsem se zmohla.
,,Oh?"
Zopakoval po mě a já se na něj podívala s zamyšleným obličejem.
,,Oh."
Odpověděla jsem mu a protřela si obličej v dlaních.

,,Co ti je?"
Nadzvedl obočí i když šlo vidět,že ho to nezajímá. Kdo jiný by se totiž radši soustředil na to jak drží vidličku než Brian.
,,Nic. Naprosto nic."
Zamumlala jsem a zvedla se od stolu.