My nebo Nic

Kapitola 5.

Cítila jsem, jak se zvedá vítr. Koukala jsem se v před a cítila jsem na sobě Thomasův pohled. Otočila jsem se na něj a měla jsem pravdu. Zkoumal mě pohledem. Nedalo mi to tak jsem se musela zeptat. ,,Co je?" hned odvrátil pohled jakoby se nic nestalo. ,, Slušíti to. Bylo by to super zachytit." Zase to jeho focení. ,,Jestli tím myslíš focení tak..." ,,Je mi to jasný Kate, znám tě už tolik let. Ale vysvětli mi to. Proč se nerada fotíš?" ,,Nikdy co mám dělat s obličejem. A nejsem" koktala jsem ,, ... nelíbím se sama ..." než jsem to dořekla skočil mi do toho. ,,Sakra Kate, kdy si sakra uvědomuješ, že si ta nejkrásnější nejlepší ženská, co jsem kdy potkal" Ironicky jsem přikývla hlavou. Thoma ale nepřestával. ,,Koukni se na mě Kate" Zopakoval to asi dvakrát než jsem se na něj podíval. Seděl na vozíčku a díval se mi přímo do očí, což mě přivedlo do rozpaků. ,, Ty jsi prostě něco..." Najednou to přerušili kapky deště . Hned přiběhl doktor mi pomohl s Thomasem a vydali jsme se dolů. Rozpršelo se a on se nám zasekával o trávu a bylo ho těžké vytlačit. ,, Sakra"řekla jsem zatlačila jsem s ním . Najednou se Thomas rozjel a já ztratila půdu pod nohama a spadla jsem do trávy . Rychle mě popadly silné ruce. ,,Jste v pořádku?" V jeho tonu byla znát péče. Jak jinak, když to byl doktor, pomyslela jsem si. ,, Ano" Thomas už čekal a díval se na nás. ,,Vážně? Byla to docela rána" pousmál se. Bylo milé, že i v téhle situaci si zachoval smysl pro humor. ,,Vážně," odpověděla jsem. Nastoupila jsem do auta a jeli jsme do nemocnice. Cesta se táhla . Ticho. Jen kapky deště bubnovali na sklo. Podívala jsem se do zrcadla . Upravila jsem se, ale z vozíčku ze zadu se na mě díval Thomas, jeho vlasy byli přilepené k obličeji. Jeho výraz mi nic neříkal. Už jsem se modlila, aby jsme tam byli. Až se stalo. U nemocnice ho sestřičky hned odvezli z auta do pokoje, ani jsem nestačila vystopit. ,, Já jsem Kate Copperová," řekla jsem v autě. ,, Adrien Rob" pousmál se. ,,Promiňte že jste mě takhle musel vidět," odpověděla jsem. ,, To je v pořádku. Stejně jste... pěkná" Počkat Co? Já? Chtěla otočit a zjistit, jestli vážně mluví na mě ,,Děkuji" cítila jsem jak se červenám . Už jsem chtěla vystoupit, ale on mě zadržel. ,,Víte, pokud chcete, mohly by v pátek v osm zajít na večeři" To bylo pozvání na rande? Je fakt, že to potřebuju. Ale co Thomas? Asi jsem přemýšlela až moc dlouho . ,,Chápu, máte toho hodně. A mrzí mě, co se stalo. Neměl jsem se na to ptát. Omlouvám se. " odpověděl, aby mi to usnadnil. Rychle jsem dodala a něž jsem si uvědomila , co jsem řekla, bylo pozdě. ,,Ano moc ráda"

Milý Wattpeťáci díky za předčtení mé další kapitoly. Ani vyjádřit slovy, jak jsem za to vděčná a tak nestačí nic jiného říct než Děkuju ❤️ .