My nebo Nic

Kapitola 4.

Byli jsme skoro tam a já nevěřím, že souhlasil. Možná že nejsem tak špatná ve vyjednávání, i doktoři souhlasili. Dívala jsem se z okna na louky a lesy. Zase mi vraceli vzpomínky jak na dětství, tak na naše rozdílné rodiny. Já jsem byla obklopena sourozenci a milující , podporující rodinu a on bohužel takové štěstí neměla , byla jedináček v rodině doktorů ,tam také chtěl, aby se upíral jeho život, ale jeho cesta ho zavedla na práva. Sice bych pochopila, proč ho nepodpořili v právech, ale teď v tuhle chvíli, když je vážně potřeba tu pro něj nejsou. Jeho máma na dovolené a jeho táta zas v jiné zemi kvůli práci. Byla jsem na ně kvůli tomu naštvaná, bylo jasné, že to byla jen blbá výmluva, ale Thomas s tím vypadal smířený. Alespoň že má rodina se za ním dnes zastaví. Miloval moji rodinu a moje rodina milovala jeho. Moje máma si přála, abych si ho vzala,( což nakonec neuskutečnilo), protože jsme byli tak šťastný podle jejích slov, i když si pořád myslím, že spolu máme už to zdaleka není takové . On má a svůj život a já také. To ale neznamená, že se nescházíme. ,,Už jsme tady," řekl pohledný a vysoký doktor, kterého jsem ani neznala jménem. Bylo milé, že nám přidali doktora na výpomoc. Kdyby to neřekl ani bych nevěděla, že jsme tady. Vystoupila jsem si z velké dodávky a pomohla doktorovi . Venku bylo větrno a zataženo ,,Potřebujeme prkno, aby mohl bezpečně z dodávky vyjet Mám ho vzadu mohla bys..." nepotřebovala jsem prosbu, hned jsem prkno vytáhla a podala mu ho. ,,Děkuji" řekl se zaskočením. Prkno jsme dali tak, aby nezajel do propasti. Což nám zabralo hodně času a já začala přemýšlet jak to budu zvládat , ale měla jsem hodně na výběr: První možnost příjmu pomoci od zdravotníka. Druhá možnost bude v nemocnici. První možnost se mi líbila nejvíc ,jelikož muže být doma a bude se zdravotníkem, protože když se vrátím z práce. Když byl Thomas venku z auta . Podíval se na náš strom na louce pořád tam stál ,jakoby se za těch deset let nic nic nezměnilo. Chystala jsem se ho na kopec vytlačit, ale doktor se sám nabídl. Řekla jsem prosté ,,Děkuji". A přenechala jsem mu to. Celou cestu na horu nikdo nepromluvil. Měla jsem pocit, že to musím být já, kdo promluví jako první. Ale nevěděla jsem, jak začít a jak podat otázku, aby na ni odpověděli oba, aby sen necítil navíc. Ale mě zachránil doktor. A mého zachránce bych teď chtěla znát jménem. ,,Je tu krásně. Popravdě jsem nevěděl, že kde tohle město je. Vyrostli jste tu?" Nádherně položená otázka, na kterou můžeme odpovědět oba a ještě k tomu ve správnou chvíli. ,,Ano vyrůstali jsme tu na loukách a na lesích , ale popravdě si neumím představit žít znovu tady.'' řekl Thomas. Měla jsem to stejně teď žiju na kraji New Yorku a neumíš představit život jinde ,A ty Kate?" vyzvídal Tomas. ,, Máš pravdu. Minulost tu vidím byla jsem tu vážně šťastná, ale budoucnost tu není."

Když jme byli nahoře doktor nás nechal o samotě, byla jsem mu za to vděčná, vlastně za cokoliv co dnes udělal. Oba jsme si vybavili vzpomínky a taky, že naše přátelství je stálé a pevné jako dřív. Je to směšné, ale já si to až teď uvědomila, že je na vozíku a jeho výraz hleděl do dálky byl uzavřený, nic jsem z něj nevyčetla, což možná bylo dobře.

 ,,K+T"

Milý Wattpeťáci napište mi, co se vám líbilo na kapitole a co byste změnily, budu ráda za každou recenzi ,až už je negativní či pozitivní. Děkuji za přečtení této kapitoly.