SMRT JE JENOM ZAČÁTEK

Část 10

„Můj králi," ozvalo se ode dveří, a dovnitř vstoupila stará porodní bába Hedviga, „jsem hotova."

 „Tak mluv." Pokynul ji přísně, a otočil se na ni od okna. Čekali s Conradem na její vyjádření, týkající se panenství obou dívek. A Varrock se divil tomu, proč tak netrpělivě očekává její soud.

 „Miura z Hagaru, je panna, můj králi." Řekla bába, a poklekla před králem. 

„A Zephyr?!" Zamračil se netrpělivě král. Nedokázal to pochopit, ale od chvíle, kdy ji spatřil, jakoby se mu usídlila v hlavě. A to se mu vůbec nelíbilo. Snad tedy doufal, že bába potvrdí, že již je mužem dotčena, a bude mít tedy důvod se jí zbavit.

 „Zephyr z Hagaru také, můj pane. I ona je mužem nedotčena. Jen..." zaváhala, a trochu nejistě se na krále podívala. 

Byla porodní bábou již téměř tři sta let, a nic ji tedy nedokázalo překvapit. Byla zkušená a znalá svého oboru, ale s něčím takovým, se setkala jen jednou. Už tomu bylo hodně dávno, a ona marně pátrala v paměti, nad jménem ženy, která byla tak podobná této dívce. 

„Jen?!" Zaburácel králův hlas. Varrock měl chuť s bábou zatřást, když zaváhala. Srdce mu prudce zabušilo v hrudi.

 „Jen..., její panenská blána, je nějak tužší. Jsem zkušená bába, můj králi, ale s něčím takovým, jsem se setkala jen jednou. Řekla bych, že pro obyčejného muže bude obtížné, do ní vstoupit."

 „Co tím kruci myslíš?! Panna, jako panna. Od čeho má muž kopí?! Aby dobyl ženin klín, to je nesporné!" 

„Ano, můj králi," zašeptala bába a sklonila se před jeho hněvem, „jak jsem ale řekla..., kdysi, jsem se již setkala s něčím takovým. To je ale hodně dávno..." vydechla zamyšleně. Ale ač pátrala v paměti, nedokázala si za nic na světě vzpomenout. 

„Máš pravdu, bábo Hedvigo," ozval se Caeciliuv hlas, „matně si pamatuji na jedno staré proroctví..." udiveně vydechl, a pak si promnul zamyšleně svůj dlouhý vous, „no jistě!" vykřikl a zatěkal očima po všech přítomných.

 Pátral v paměti a pak nevěřícně zatřásl svou hlavou. Snad konečně pochopil. Celou tu dlouhou dobu hledal odpovědi na to, jak prolomit klatbu, a nyní mu to začínalo dávat konečně nějaký smysl.

Kdysi, již za krutovlády Osmonda ze Sheeboornu, se nesla krajem pověst o sličné dívce, která svou lásku zaslíbila jedinému muži. A aby bylo jejímu slibu učiněno za dost, byl jen jediný muž, který jí mohl zbavit jejího panenství, a který se s ní mohl spojit. A Caecilius pochopil, že ta dívka, byla Desdemona z Hagaru.

 Král ji nenechal stít, protože se jí nabažil. Ale proto, že nikdy nedosáhl toho, aby byla jeho. Vzpomněl si na to, co ještě vyslovila těsně před svou smrtí. 

„Má prvorozená dcera..., ta, která je mým obrazem, se nikdy nepodvolí muži, který by ji nemiloval. Žádný muž, na ni nikdy neukojí svůj chtíč. Nikdy!" Řekla ještě však něco, na co si nemohl vzpomenout. 

„Tak mluv, Caecilie!" Zavrčel král netrpělivě.

 „Ta žena..., byla Desdemona z Hagaru. A Zephyr, která je beze zbytku jejím obrazem..., dostala stejný dar, jako ona."

 „Stejný dar?! O čem to kruci mluvíš, Caecilie?!" 

„Váš otec si Desdemonu nikdy nepodvolil. Nikdy nebyla jeho, ačkoliv po ní toužil. Chtěl ji. Jeho chtíč ho zcela ovládl, ale nemiloval ji. Kdyby ano, pak by se mu podvolila. A mám obavy, můj králi..., že Zephyr, po ní zdědila onen dar." 

„Nebo prokletí!" Zavrčel král.