SMRT JE JENOM ZAČÁTEK

Část 17

Varrock zavřel oči a snažil se dostat pod kontrolu svůj dech. Její slova a její dotyky, v něm vyvolávali touhy, o kterých si myslel, že už dávno zemřely s jeho duší. 

Když říkal, že po žádné ženě tak moc nikdy netoužil, byla to pravda. Za celý svůj posmrtný, i nesmrtelný život, nepotkal ženu, kterou by tak moc chtěl. Už si ani nepamatoval, jak dlouho tomu bylo, co zatoužil po tom, se s ženou milovat. 

Jeho milenky sloužily mu jen k tomu, aby ho uspokojily. Aby mu ulevily od trýznivé touhy jeho těla. On se ale nesnažil uspokojit je. Většinou se s nimi ani nespojil, ani do nich nevstoupil. Nikdy je nehladil a nesvíral v objetí. Netoužil po nich. 

Jediným úkolem oněch ženštin bylo, aby ho zbavily trýzně jeho těla. A to vždy učinily. Zjistil totiž, že pakliže se nechá uspokojovat ženami, které se oním řemeslem živí, a nedojde ke spojení jejich těl, nebude pociťovat touhu po jejich smrti. Když ho uspokojí jen ústy, nebo dlaní, a nedojde ke spojení, nebude ho nutit jeho černá duše k tomu, aby je viděl umírat na hranici.

 Jenže nyní cítil velmi podstatný rozdíl, v oněch potřebách. Neprobudila se jen potřeba jeho těla, ale i jeho mysli. Toužil po této ženě víc, než po cokoliv jiném, na světě. Toužil ji pomilovat. Milovat se s ní, a ne jen po ukojení své trýzně. 

To ale učinit nemohl. Věděl, že pakliže by to udělal, nic by mu nezabránilo v tom, ji poslat na hranici. 

„Můj bože! Nevíš, co říkáš, Zephyr." Vydechl a zadíval se do jejích zamlžených očí. Toužila po něm, to poznal. 

Seděla mu nahá na klíně, a stačilo tak málo, aby si ji vzal a ulevil si. Zatřásl ale hlavou k odporu a zprudka vydechl. Mohl ale učinit alespoň něco. Alespoň ochutnat její nevinnost, a ukojit svou zvědavost. Pak ji bez varování chytil, posadil ji do křesla a klekl k jejím nohám. 

„Jestli neudělám alespoň to, přijdu o rozum." Zašeptal. Roztáhl její nohy a zabořil hlavu do měkkého klína.

 „Varrocku!" vykřikla rozechvěle a téměř zděšeně se podívala dolů, co činí. Ani ve snu by ji nikdy nenapadlo, že by se jí tam někdy nějaký muž dotkl. A on to činil ústy. 

Styděla se tak, že se jí srdce rozbušilo jako na poplach. Snažila se nohy semknout studem k sobě, to ji ale nedovolil. A když jeho jazyk zakroužil po růžových plátcích jejího ženství, roztřásla se, zcela zmožena vzrušením.

 „Uvolni se, miláčku," zašeptal mezi její nohy, „neublížím ti."

„Já..., já vím..., Varrocku..., ale..., nemůžeš..." vydechovala mezi jednotlivými hlubokými nádechy.

 „Je to to jediné, co ti můžu dát. A věř mi..., že mi chutnáš víc, než jsem si vůbec dokázal představit." 

A mluvil pravdu. Třásla se pod jeho rukama. Vzdychala jeho jméno, a on zatoužil jen po tom, dopřát jí pocit vyvrcholení. Úlevy, které sám nemohl okusit. 

Jeho penis se hrdě tyčil vzhůru. Tepal a vyvolával mu téměř fyzickou bolest. Cítil se téměř na zhroucení. Na pokraji samého šílenství, ale hrál si s její mušličkou a líbal ji tak dlouho, dokud se neroztřásla a nepocítila kouzlo orgasmu. 

Ano, alespoň to ji mohl dát, i když on musel zatínat zuby bolestí, protože měl pocit, že mu jeho kopí, každou chvíli vybuchne. Chytil se rukama pevně obruček křesla, stále klečíc nad jejím klínem. Zhluboka oddychoval a zatínal zuby, aby se alespoň malinko vzpamatoval. 

Jenže to bylo nemožné. Potřeboval úlevu, sic by zešílel. A potřeboval ji hned. Úlevu, kterou mu ona nemohla dát, a kterou nemohl učinit ani sám sobě. I to byla jeho trýzeň a trest. Nemohl se ani uspokojit sám, vlastními silami. Potřeboval ženu. Lehkou ženu, která by to učinila za něj.

 „O..., obleč se a běž!" vypravil ze sebe ztěžka, stále ještě však s hlavou sklopenou.

 „A..., ale Varrocku..."

 „Běž! Prosím!" Procedil skrz zuby do země. Pak polkl a zprudka vyskočil na nohy. Přešel až k oknu, jen aby se na ni už nemusel dívat a zabránil tak své touze, se na ni vrhnout a vzít si ji.

 „Varrocku..." 

„Běž! Dřív, než bude pozdě, Zephyr!" vykřikl, aniž by se na ni otočil, „Tak kruci už zmiz!"