Despair

53. Část *Pohled Roberta*

Bodie mám rád, ale Jasmine miluju. Jak si sakra mohl ten idiot Louis myslet, že bych po ní jel? Dobře, je hezká, někdy i milá, ale opravdu jenom někdy, ale byla tu dívka, na kterou jsem celé ty dva roky myslel a ani minutu nepřestal, i když to tak nevypadalo. Byl celkem šok ji spatřit po dvou letech, kdy se sebrala, rozloučila se se mnou a řekla, že neví, jestli se vůbec někdy vrátí.

Já jsem taky tvor, co má city a bolelo to, když odcházela. Bál jsem se představy, že by odešla a už se nikdy nevrátila. Připadal jsem si, jako by se ve mně něco zlomilo a já začal na plný úvazek pracovat, abych na ni chvíli zapomněl. Když jsem šel pro Louise a Bodie, tak mě Bodie ohromila, ale nikdy ne tak, jako má Jasmine. Jsou tak rozdílné a každá úplně jiná.

Jasmine mi chyběla, tak šíleně moc, že jsem se někdy zavřel do svého pokoje a tam zapíjel svůj žal alkoholem. Ona se na mě zlobí, ale to, že ona mě na dva roky opustila, to je jí asi jedno. Musel jsem přiznat, že mě zaskočilo, když jsem viděl, jak tam stála s Louisem.

Když mi Marcoln oznámil, že se Jasmine vrací, byl jsem zaskočen, ale nedal jsem na sobě nic znát. První měsíce byly nejhorší, pořád jsem doufal v to, že se vrátí, ale časem už se o ní nikdo ani nezmínil, tak jsem to vzdal. Pak mi Marcoln oznámil její sňatky s Louisem a já byl zaskočen, ale dělal jsem, jako by se to mě ani nedotklo. Přitom jsem toho chlapa začal nenávidět ještě více. Vždyť on se má oženit s mou milovanou Jasmine a to já bych nikdy nedovolil.

Trhalo mě to vevnitř a nesnesl jsem představu, jak stojí Louis před oltářem a po jeho boku Jasmine. Cítil jsem se tak na hovno, že jsem se uzavřel sám do sebe a dělal, že je mi to jedno, i když se to zdá téměř nemožné předstírat. Ale jakmile jsem ji dneska zahlédl, všechen vztek ze mě opadnul a já si přál ji držet v náručí a už nikdy nepustit. Tak moc mi chyběla. Tak šíleně moc, že jakmile jsem ji měl opět v mém náručí, cítil jsem, jak mě oblilo teplo, a pocítil jsem úlevu.

Nadávala mi do hrudě, ale já si toho nevšímal. Zavřel jsem oči, pevněji si ji přitiskl k sobě a nasával tu její pronikavou vůni, která se za ty dva roky vůbec nezměnila. Probudily se ve mně city, které jsem se tak snažil zamaskovat tím, jak jsem se choval, ale ona ty city opět probudila a já nemohl dělat, že je mi lhostejná, to už bych vážně nedokázal.

„Roberte, pusť mě," zamumlala, ale já se k tomu nějak neměl. „Nemůžu," řekl jsem a usmíval se. Po dlouhé době to byl upřímný úsměv plný radosti a ne uštěpačný, jaký jsem měl v přítomnosti Louise a Bodie. „Jestli mě ihned nepustíš, tak přísahám, že tě kousnu," pohrozila mi, ale já ji zmáčkl tak pěvně, že se téměř nemohla hýbat. „Vrátila ses," zamumlal jsem jí do vlasů. „Jo, vrátila. Dva roky je dost dlouhá doba a už mi to tady chybělo, ale, Roberte, pusť," řekla pevným hlasem a já chtě nechtě ji musel pustit. Uvolnil jsem sevření a ona se mi z něho vymanila.

„Už jsem málem ztratila dech," pronesla a zamračila se. To se mi vůbec nelíbilo. „Jasmine, tak moc si mi chyběla," zašeptal jsem a udělal krok k ní, ale ona ustoupila. „Tak moc, že sis našel náhradu na balení?" „Promiň? To ty jsi ta, která mě opustila. Do prdele In, víš, jak to bolelo?" vyjel jsem na ni a nazval ji její přezdívkou, kdy jsem jí ze jména ukradl dvě písmenka a říkal jí tak od doby, co se známe.

„Tak to pardon, pane dokonalý. Málem bych zapomněla, že jsem se na tebe vykašlala, ty sprosťáku," zahučela a máchala rukama kolem sebe. „Nezahrávej si se mnou, víš, jak to dopadlo minule," pohrozil jsem jí. Vykulila oči a přiložila si prst na ústa, abych byl už zticha.

„Ne, Jasmine. Přetáhnu tě na posteli jako minule. Ostatně, ty si křičela moje jméno." Uculil jsem se a všiml si, jak celá zrudnula. Tohle se mi líbilo. Pokaždé, když jsem jí takhle provokoval, celá zčervenala a culila se jako neviňátko. „To už ti nikdy nedovolím. Podlehla jsem tvému šarmu a navíc, jsem na tebe naštvaná. Už nikdy nedovolím, aby ses mě dotknul." A už tady byla zase zpět stará Jasmine, která mě komandovala.