Jednováječné dvojčata. Ještě stejně oblečená, roztomilá představa, že ano?
A teď si představte takové duo, jak sedí ve školní lavici.
Roztomilá představa, ovšem realita pro ty dvojčata není úplně příjemná.
Je třeba ale začít pozitivy, pokud je jedno dvojče nemocné, sourozenec půjčí sešity.
Když jsem osobně neměla papír na pětiminutovku, Ivet mi hned půjčila.
Ale, taky nás štvalo pár věcí.
Když jedna dostala špatnou známku z testu, tak nejedna učitelka spustila: ,,Proč jste se tak zhoršily?"
Ano, kvůli jedné čtyřce, jsme byly osočeny obě.
Samozřejmě když byly nějaké kázeňské problémy, automaticky bylo říkáváno třeba ,,Dvojčata se bouří proti kolektivu," přitom jsem se já bouřila.
Popsala bych to, jakoby nás házeli do jednoho pytle, ovšem zároveň nás chtěli hrozně separovat.
Mírně jsme se pohádaly a už jsme byly rozdělované, někdy nás rozesadili, jenom proto, že: ,,Přece spolu nebudete napořád."
Osobně pro mě tohle pokaždé byla zrada. Ale třeba v 9.třídě jsme na dějepis seděly odděleně, protože jsme byly slušně požádané.
Máme potřebu být upnuté jedna na druhou?
Ano, někdy ano, ale učíme se navzájem, že my jsme Ivet a Suzí, dvě odlišné osoby, ne, dvojčata.
