,,Ahoj, já jsem Suzí. Vítej zde." Úplně obyčejné 2 věty, které dneska může někdo brát jako vtíravost. (I když by mě ta věta potěšila.)
Jelikož jsem si od dětství moc lidi nepouštěla, tak si říkám, jestli to není karma.
Kamkoliv se dostanu, nová škola, nový kolektiv, snažím se být milá, vtipkovat, což se mi často vymstí.
Uznávám, že si za to můžu sama.
Už se snažím tak nevtírat, ale milá se snažím být dál.
Ale někdy se mi stává, že jenom pozdravím, což osobně beru jako základ slušnosti, tak mi možná bývá odpovězeno, ale ten druhý člověk obrací očima.
Jsou tady lidi u kterých jsem se zapřísáhla, že já nebudu zdravit, dokud mi ta druhá osoba neřekne ahoj.
Myslíte si, že zdraví? Ne.
Celkem mě to trápí, poněvadž jsem ke zdravení vedená.
Ovšem je potřeba přiznat barvu, taky nezdravím lidi, se kterýma se už delší dobu nebavím, sama to hodnotím jako lepší volbu.
Je jasné, že přátelství vznikají ve školách, tedy spousty přátelstvích, jenže kolik takových přátel vám vydrží? Pokud vám vydrželi od základky a aktivně se bavíte, dovolte mi vám popřát.
Jenže, mám osobní pocit že přátelství mezi mladými dětmi, je čím dál tím méně populární.
Je to určitě pomocí moderního technického vybavení, ale také přecpáním kapacit.
Ovšem dává mi to logiku, když je ve třídě nad 30 lidí. Představte si kancelář, kde je 30 lidí stejného věku. Myslíte si, že je to pro ně super, že si rozumí? Ne.
Jaký je podle vás ideální počet na třídu?
Pro mě 15 a méně, protože ty děti to víc přiměje bavit se mezi sebou, než 30 dětí, ale tohle je nereálné.
Tato úvaha je spíše takové osobní okénko, ovšem do Autorského výstřelu patří.
Dělá mi problém objevit nějaké plnohodnotné přátelství a udržet si ho.
Mám pocit že i z toho mála ubývá.
A nevím, co je hrozné, že se to děje, nebo to, že si vzdálenost, případně úplné odcizení nevyčítám. Dávám si pro a proti vůči mě a vůči druhé osobě, často to tak vychází, že není důvod si odcizení vyčítat.
