Napsáno Spadlaztrnky
Nikdy jsem si nemyslela, že se vrátí. Ta zmije, díky které jsem nerada usínala, protože jsem slyšela svoji sestřičku, jak neustále říká: „Nastoupila jsem do školy, brzo půjdu na druhý stupeň. Pak na střední, možná vysoká, pak práce, důchod a pak umřu. Na to jsem příliš mladá.“
Ta mrcha, co nemá trápit jednociferně staré dítě, stejně tak jako dorostence, co chce žít. Co chce se rozletět do světa, aby se konečně naučil žít sama se sebou, což nikdy neuměla.
Vím, smrt je částečně odměna za správně odžitý život, odškodnění za trápení či vysvobození z té fáze, která je pro mnohé prokletí.
Ještě před nedávnem jsem se dokázala ze svého strachu postavit čelem. Žertovat, že musím svou spolupracovnici na tomhle blogu a dvojče v jedné osobě přežít minimálně o měsíc, protože jenom já bych ji dokázala zorganizovat pohřeb podle jejího gusta. Sice by to té mrtvole bylo jedno, ale ta energie by za mnou přišla a slovy: Krásné jsem to měla, Ivet. Škoda, že já to nestihnu zorganizovat tobě., mi vysloví chválu.
Ještě před nedávnem na školním zájezdu do Španělska jsem se na jednom našem filozofickém setkání jako jediná přihlásila, že bych chtěla vědět, kdy umřu.
Věděla jsem, že ta potvora- minimálně v očích mých drahých přijde pro každého, ale nějak jsem to neprožívala. Prostě to tak bylo.
Už od mládí mám velkou averzi, když si mladý člověk ubližuje. Rozumím, dnešní doba je uspěchaná, málokdo je dneska trpělivý. Jsou na nás kladeny nároky vše zvládnout, všemu rozumět a zároveň je duše mnohých z nás křehká jako skleněná váza. Možná to teď zní příliš sluníčkářsky, ale vše se dá zvládnout. Chápu, když se člověk cítí sám, je mu skoro vše lhostejno- občas mě ten pocit přepadl také. Mrzí mě, že málokdo může prožít podobně šťastný konec jako já mezi patnáctým až šestnáctým rokem života- mí rodiče to se mnou nevzdali, i když měli na to svaté právo. Sestřička mi prominula rány, které jsem pod vlivem té ku*vy ničící nejen mladé duše ji způsobila a můj kamarád mi z nebíčka poslal lásku.
To jsem však odbočila. Život je boj, buďme upřímní, s malokým se mazlí. O to víc bychom si ho měli vážit, protože v podstatě - jsme tady všichni jenom chvíli. O tom, co bude po tom, až centrální nervová soustava přestane fungovat a srdce přestane bít - o nebi, peklu či reinkarnaci bych mohla polemizovat donekonečna, ale na takové úvahy mám ještě čas. Kdyby se tento text dostal k někomu, kdo se cítí podobně a pomůže mu, bude pro mě odměna.
Vím, možná jsou překvapivé a nečekané tyhle úvahy, nicméně všichni jsme lidé. Máme své plány i své strachy. Buďme k sobě více ohleduplní- rodiče k dětem, děti k rodičům, učitele k studentům, žactvo k pedagogům a tak dále.
Buďme laskaví nejen k jiným, ale i k sobě. Nebojme se si pobrukovat oblíbenou píseň na zastávce, objímat stromy, sám chodit jíst nebo nějak jinak se potěšit. Přece jen, žijeme jenom jednou a tuhle šanci si nenechme si vzít jenom kvůli strachu ať už ze Zubaté nebo co nám řekne okolí.
Buďte zdrávi a žijte blaze.
Vaše Ivetta Kiraly
