ta nepopsatelná bolest, která koluje mým tělem
tak hrozně moc to bolí, nikdy by mě nenapadlo, že něco takového budu prožívat, zároveň je to normální, protože život je takový, stalo se to co se stalo a ať už to chci jakkoliv moc vrátit, tak to nelze, takže s tím budu žít
chtěla bych věřit že jednoho dne to bude lepší, ale vím že ne, protože na něho nikdy nezapomenu, city které k němu chovám nikdy neodejdou, byl první a prvním už navždy zůstane,
nemůžu říct však, že to bylo jen bolestivé, za tu dobu mám i spoustu dobrých vzpomínek, spoustu zážitků a zkušeností do života, ale neznamená to, že to bolí o to míň, právě naopak, bolí to víc a víc,
je to mlhavá vzpomínka, která jako by se ani nestala, ale stala a musím jít dál, držet krok s životem a tím co bude dál,
minulost mě poznamenala, ale tolik věcí se mi ještě přihodí, že tohle bude jen špetka písku z celých přesýpacích hodin, které se sypou neustále a nezastaví se, stejně jako život, bolest přejde a přijde další a další, až jedna z nich bude jen nevýznamnou
proto se nebojím budoucnosti, protože minulost mi dala tolik ran, že to nebude jednou nic znamenat, ale bolest zůstane někde zakotvená, ale přejde, jednou přejde
ČTEŠ
Život tě zničí
PoesieMyšlenky, které přicházejí po půlnoci. Vše, co se mi honí hlavou, když celé město spí. Možnost úniku před vším.
