sice jsem se nedostala tam kam jsem chtěla, ale život mi otevřel nové dveře, nový začátek, možná ten ke kterému všechno dobré i zlé vedlo
život mě toho naučil dost a jistě ještě naučí, projdu si hromadou věci, které stojí v cestě každému, kdo má vizi, kdo chce něčeho dosáhnout a já teď vím, že k tomu není zapotřebí školy, ale lidí, kterými jsme obklopeni:
učiteli, těmi co nás podpořili, ale i těmi co nám říkali že nic nedokážeme, protože díky ním jsme tam, kde jsme
přáteli, těmi co nás zradili, co nám ublížili, těmi co odešli z našich životů, i těmi co zůstali a drží nás a podporují ve všem
rodinou, tou která nás vychovala, která nás vedla podle svého nejlepšího úsudku, i přes hádky, přes veškerou lásku
sebou, tím nejdůležitějším v našem životě, protože bez sebe bychom nebyli nic
jsem vděčná za všechno co se mi v životě přihodilo, i když to nebylo zrovna dvakrát jednoduché, ale zvládnout se dá všechno, překonat se dá všechno a pokud někdy tápeme ve tmě, je to znamení toho, že světlo se objeví, i kdyby mu to trvalo dny, týdny, roky někde je, je v nás...
musíme začít žít i přes bolest minulosti, strach z budoucnosti a i přes to, že během té cesty životem přijdeme o někoho, kdo je pro nás důležitý, protože to k tomu patří, abychom něco získali musíme něco ztratit, neznamená to však, že zůstaneme sami, jen se vzdálíme a pokud to tak má být, tak se během té cesty znovu najdeme...
tahle cesta životem byla ta nejdelší a nejtěžší i přes to, že jsem stále na samém začátku, ale věřím, že se najde někdo, kdo se v něčem částečně vidí, že pochopil čím si procházím, není to sbohem, jen nashledanou... možná na sebe někde na cestě životem znovu narazíme, možná to tak mělo být, možná jsem měla dávno udělat to, co dělám dnes, loučím se s minulostí a otevírám dveře něčemu novému, sama sobě
ČTEŠ
Život tě zničí
PoezieMyšlenky, které přicházejí po půlnoci. Vše, co se mi honí hlavou, když celé město spí. Možnost úniku před vším.
