Nemocný

26

Alex

Nasadil jsem si helmu a šel za Kentarem. Měl úplně nádhernou motorku, takovou luxusní. Vypadá jako ta sportovní. Nasedl, ale já zůstal stát. Nevím jak mám nasednout. Po chvíli se na mě podíval. Nejspíš pochopil. Sesedl z motorky a přišel ke mě. Chytil mě pod rukama a posadil mě na zadní sedadlo. Já jsem debil. Mě fakt nedošlo ze si mam sednout za něj. Červenal jsem se jak debil. „chytni se mě okolo pasu a pořádně se drž. " Odkýval jsem mu to. Nastartoval a já začal cítit strach, který rychle stoupal. Pomalu se rozjel, ale jak jsem měl strach a moc jsem se nesoustředil. Nejednou jsme se začali pohybovat rychleji. Skoro jsem spadl. Radši jsem ho pořádně objal, abych cítil, že jsem blízko něj. Cítil jsem jak se směje. Ještě víc jsem ho zmáčknul. Bylo pěkné být na něm přitisklí. Bez něj by to nebylo pěkný. „ Kam vlastně jedeme?!" zakřičel jsem na něj. „ Nech se překvapit." odpověděl. Položil jsem si hlavu na jeho záda a koukal jsem jak cesta ubíhá. Jeli jsme rychle a při každý zatáčce jsme se naklonili a já už čekal kdy se vyklopíme. Strach ze mě stále nevypršel, ale bylo to trochu lepší. Byl jsem s ním. Najednou jsem zastavili. Jsme někde hodně daleko, protože to tu neznám. Znám každý milimetr místa kde jsem vyrůstal. Povolil jsem stisk, kterým jsem svíral Kentara a koukal okolo sebe. Byla docela zima, tak to všude okolo vypadá tak trochu smutně, ale zároveň krásně. Celkem romanticky. ,,v pořádku?" Zeptal se Kentaro. Zakýval jsem na souhlas. „Trochu jsem se o tebe bál, protože jsem cítil, že jsi trochu sklouzával. Až pojedeme zpátky tak budeš devět ve předu." řekl Kentara. Koukal jsem na něj jak na blázna. „ Jak jako ve předu?" zeptal jsem se. „No ve předu prostě budeš sedět přede mnou." řekl nakonec. Na to už jsem mu nic neřekl. Nevím kde to jsme, ale je to tu docela krásný. Nedaleko slyším šumět řeku a všude okolo je louka. Jen kousek dál vidím maličko lesu. Je to zajímavý. Najednou se tu objevil Nathan. Vzal mě za ruku a někam táhnul. „Pojď. Jdeme se podívat k řece tam je to ještě hezčí."  řekl Nathan. Kenraro šel hned za náma. Za chvilku už jsem viděl řeku. Byla mohutná a silná. Vedla přes ni lávka. No spíš to byl takový menší mostík. Šli jsme na něj. „Je tu krásný vzduch" řekl jsem plně omámený krajinou okolo sebe. Cítil jsem Kentarovy ruce okolo mých boků. Opřel jsem se o jeho záda a užíval si ten okamžik. Ještě chvíli jsem tam stáli a pak mě napadlo jít blíž k řece. Stoupl jsem si k okraji. Nenapadlo mě nic jinýho než zkusit teplotu vody. Tělem mi projela slaboučká vlna zimy jen co jsem se dotkl vody, ale i přes to jsem tam ruku nechal. Jak jsem seděl na okraji. Chtěl jsem už odejít, ale podklouzla mi noha a já tam spadl. „Čekal jsem, že ta řeka bude hlubší." řekl jsem. „Ona je. Jen jsi na kraji takže ti to nepřijde." řekl Kenraro. Jak mě vytahoval. Nathan se mohl zbláznit smíchy. Teď je mi fakt zima. „Achjo Alexi. Jak se ti tohle povedlo?" Ptal se Kentaro. Jen jsem pozvedl ruce. Naštěstí jsem spadl jen po zadek, takže mám mokrý nohy, dlaně a zadek.

Kentaro

Koukal na mě jako by se nic nedělo. „ No vypadá to tak že kostky jsou vrženy. Jedeme zpátky. " řekl jsem a šel zpátky s Alexem hezky ruku v ruce. Nathan šel tak nějak za náma. Pomohl jsem mu nasednout a já si sednul za něj. „Koukej. Ruce si dej sem, ale v žádným případě je nesmíš dávat sem ke mě na kraj. Je to dost nebezpečný." Upozornil jsem ho a ruce mu položil na řidítka blízko k sobě tak ať se pevně drží ale ať mi nezasahuje do řízení. „ A co když se v průběhu cesty pustím ?" zeptal se. „Tak to by ti teoreticky nic udělat nemělo protože sedím za tebou a ruce budu mít okolo tebe, ale dvakrát bezpečný to určitě není. Ale můžeš se o mě opřít. " Sundal si ruce z řidítek a upřel se o mě. „Jo. Přesně tak, jen ty ruce bych pořád nechal na těch řídítkách." „Ale já nemám tak dlouhé ruce." Zasmál se. „Ale no tak. Vždyť to není tak daleko." řekl jsem mu. Chytil se tedy a já nastartoval. Dojeli jsme zpátky na statek a mamka ve dveřích jen spráskla ruce a už táhla Alexe do kuchyně uvařit horký čaj. Já mu mezitím vyhrabal nějaký oblečení po mně ať se převleče do suchého a nenastydne i když si myslím že je stejně pozdě. Venku přeci jen už není 30 stupňů ve stínu, ale naopak začíná být pořádná zima.

Alex

Dojeli jsme domů a paní Hirijama se mohla zbláznit. Zasypala nás hromadou poučných vět. Jako že  nastydnu a tak dál. Do ruky mi po chvíli strčila hrnek s čajem a na hlavě mi přistálo nějaký oblečení od Kentara. Napil jsem se čaje  a šel se převléct. Ach jo. Nevím v jaký době to nosil, ale je to obří! Rukávy mám jak ti blázni v psychárnách a kalhoty byly velké, takže mi padali. „Kentaro máš nějakej provázek?" Zaťukala jsem mu na rameno, když jsme za nima přišel zpátky do kuchyně. Otočil se a začal se smát. Jen jsem počkal než se mi vysměje zatímco jsem si držel kalhoty s rukávy ke kolenům. Někam odešel a hned se vrátil. Měl nějakou tkaničku od bot nebo to tak aspoň vypadalo a pomohl mi to přivázat okolo pasu, ať kalhoty nepřitahuje gravitace dolů. Šli jsme si zpátky sednout k čaji. "Alexi zatopila jsem v kamnech tak se můžeš jít ohřát na lehandu jestli ti je pořád zima."  Řekla po chvíli paní Hirijama a mě se rozzářili oči. Miluju kdy se můžu natáhnout na kamna. Můžu spát, pít kafe nebo si jen povídat a přitom je mi hezky teplo. Je to docela těžký když mám nižší tělesnou teplotu než všichni ostatní. Je mi pořád zima a k tomu mám z toho totálně v prdeli imunitu. Takže tady ta možnost mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Vzal jsme si čaj a spěchal se uvelebit. „Ty topíš? Tak to se taky natáhnu." Řekl Kentaro a už ležel vedle mně. Nathan zůstal sedět u stolu a všichni jsme si tak nějak povídali. Já jsem spíš jen poslouchal. Byl jsem docela unavený a o tom tématu jsem moc nevěděl takže jsme jen poslouchal. Dopil jsem čaj a položil si hlavu o Kentarovu ruku. Jen se na mě podíval a rozcuchal mi vlasy. Hodil jsme po něm jakoby uražený pohled a dál poslouchal. Zavírali se mi oči, nebránil jsme se a po chvíli jsem spal.

Kentaro

Alex na mě usnul. Opatrně jsem si zpátky ukradnul svoji ruku a došel mu pro normální polštář. Jen co jsem mu zvedl hlavu abych mu pod ní položil ten polštář, ztuhl jsem. „Ten má určitě horečku." Zašeptal jsem a položil mu zpátky hlavu. Mamka za mnou přišla a sáhla mu na čelo. „hmmmm. To bude dobrý. Z toho se vyspí." Řekla v klidu. Čuměl jsem na ni jak na blázna. „mami... On má snad čtyřicítky..." „nene. To ti jen přijde protože je výhřátý z toho tepla."  „hmmm“ lehl jsem si zpátky za ním. Obejmout jsem ho. „Kentaro. Moc se bojíš. Opravdu. Bude v pořádku." Usmála se na mě. Usmál jsem se na ni taky. Má pravdu. Povídali jsem si ještě nějakou chvíli. Venku už se setmělo. „No jo." Povzdechla si mamka. „Měla bych začít vařit večeři. Co by jste si dali?" zeptala se. Pozvedl jsem ramena. Nathan taky nevěděl. „Ach bože. Vy jste mi taky pomoc." Zasmála se. Šla ještě zkontrolovat Alexe a pak se vrátila do kuchyně. Šel jsme za ním. Prohrabával jsme mu vlasy a tím ho nejspíš vzbudil. „Promiň nechtěl jsem tě vzbudit." Zašeptal jsem. Zvedl hlavu. Byl celý zmatený. Ušklíbnul jsem se nad tím. „Jak ti je?" zeptal jsem se. „Je mi fajn." Zašeptal. „Alexi? Už jsi vzhůru? Zrovna v čas! Na co máš chuť? Jdu dělat večeři."  Ozvala se mamka. „hmm? Ehmm... Já nevím. Já nemám hlad." Řekl rozespale. Miluju jeho rozespalý hlas. Je tak strašně roztomilý. „Alexi za celej den jsi nic nesnědl." Připomenul jsem mu. „hmm. Já vím. Ale já fakt nemám hlad..." Řekl provinile. „ Já fakt nevím. Třeba špagety?" Řekl první věc co ho napadla když viděl, že to myslím vážně. Trochu chraptěl a zněl jak kdyby několik let nemluvil. Donesl jsem mu teplý čaj. Náraz ho celý vypil. „Ještě?" Zeptal jsem se s údivem a úsměvem ve tváři. Zakýval hlavou, že ne. Stoupl si na ty kamna, aby byl vyšší a dal mi pusu na čelo. „Děkuju." Řekl a seskočil. „nechcete pomoct?"  Řekl a šel za mamkou. Ta ho jen milé odmítla a poslala ho si sednout za náma. Stáhl jsme si ho na klín a sáhl mu na čelo. Už nebyl tak horký, ale i přesto jsem ho posadil místo mě a šel pro teploměr. Podal jsme mu ho a znovu si ho na sebe posadil. Po chvíli teploměr pípal a ukázal 36.4 což je u něj trochu vyšší teplota. „Fakt ti je dobře?" Ujistil jsem se. S úsměvem mi zakýval, že jo. „No dobrá tedy, ale když ti bude špatně nebo se budeš cítit hůř tak mi řekni ju?" Znovu zakýval ale teď s růžovými tvářemi.  Mamka nám donesla talíře. Po jídle jsme si ještě pár hodin povídali. Alex vypadal zase unaveně a tak jsme se rozhodli už jet domů, ale mamka nás přemluvila ať zůstaneme přes noc. Alex si dokonce řekl že bude spát na teplých kamnech a tak jsme tam spali spolu.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Hele me se kdo tu je. 🤭
No snad se líbí. Papá
PS. V posledním odstavci mi nejde změnit písmo tak sand se vyznáte 🫣