Thorn x Já

Chat i think they love each other

Seděl jsem v obývacím pokoji svého bytu a čekal jsem na Thorna. Bylo pozdě, možná až trochu moc pozdě na to, aby přišel. Ale slíbil to. Slíbil to a já čekal. Přicházela půlnoc, můj drahý pořád nikde. Naposledy jsem s ním byl sám když si pořídil ten nový kulečník, a to už je skoro týden zpět. Viděl jsem ho několikrát kvůli práci, ale prohodili jsme vždy jen pár slov. Přecházel jsem tam a zpět po bytě. Má cenu vydat se přes půl Metropolis do jeho bytu? Jistěže ano.
Navlékl jsem si kabát a vydal se dlouhými chodbami a četnými výtahy směrem za ním. Potkal jsem cestou několik lidí, čas pro obyvatele svitu luny, kde jsem bydlel i já, nic neznamenal. Pomalu jsem se blížil k jeho bytu, cítil jsem v kostech cosi špatného. Jakoby mě mrazilo, přestože tu bylo větší teplo, než které bych dokázal ocenit. Čím jsem byl blíž, tím horší ten pocit byl. Bylo to zlé tušení? Paranoia? Nebo jen představy? Než jsem na to přišel, stál jsem před jeho dveřmi. Místo toho, abych zazvonil jsem tam stál jako kůl v plotě. Uprostřed chodby, rozklepaný jak malé dítě. Sebral jsem se a stiskl zvonek. Jednou. Dvakrát. Po třetí. Nikdo neotevírá, začínám se bát. Napadlo mě stovka strašných věcí, které se mohly stát, když jsem konečně za dveřmi uslyšel kroky.
Otevřel mi a vypadal... strašně. Rozcuchané vlasy mu jako záclony lemovaly unavené oči podtržené tmavými kruhy. Bezeslova se na mě díval a následně ustoupil o krok dozadu abych mohl vejít dovnitř a zavřel za mnou dveře.
,,Co se stalo?" Zvedl jsem k němu ustaraně oči. On jen zavrtěl hlavou. Posadil se na gauč, sedl jsem si vedle něj.
Nechápal jsem co se děje, proto jsem ho jemně chytil za ruku. Propletl své prsty s mými a stiskl mě, bolelo to, ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Seděli jsme vedle sebe v ohlušujícím tichu, které bylo bůhví proč neskutečně intimní. Po chvíli se nadechl a promluvil. Jeho hlas zněl unaveně a hrubě.
,,Omlouvám se, že jsem nepřišel. Nedokázal jsem to."
,,Nedokázal?" Nechápal jsem, co tím myslí.
,,Je to, co máme pouze nevhodná aféra nebo něco víc?" Zašeptal opatrně.
,,Aféra?" Hlesl jsem nevěřícně. Po tom všem to nazve aférou?
,,Nikdy jsme nemluvili o tom, co jeden pro druhého znamenáme."
Přemýšlel jsem o tom a došlo mi, že mluví pravdu. Nikdy jsem mu neřekl, jak moc ho miluji.
,,Myslel jsem, že... že je to jasné."
,,Nic není jasné." Pronesl hořce.
Bolest v jeho hlase mě konečně probrala, začínalo mi docházet, co si asi myslí...
,,Není to jen o chtíči, že ne?" Potvrdil roztřeseným hlasem mou obavu. Díval jsem se na něj, nejkrásnějšího muže, kterého jsem kdy spatřil. Prvního, kterého jsem kdy miloval.
,,Jistěže ne.."
Nevěřil mi, viděl jsem mu to zcela jasně na očích. Musím mu to dokázat. Otočil jsem se čelem k němu a podíval se mu přímo do utrápených očí.
,,Miluji tě," ta slova šla ven snadněji, než bych předpokládal ,,víc než jsem kdy miloval kohokoli jiného."
Jen polkl naprázdno. Díval se na mě, na tváři se mu značilo překvapení. Překvapení a úleva, snad i náznak radosti.
,,Jsi ten nejkrásnější člověk, kterého znám." Pokračoval jsem prvně.
,,Krásný?" Hlesl překvapeně ,,já?"
,,Ano, ty, můj drahý."
Pomalu jsem se posunul blíž k němu, vzal jsem jeho hlavu do dlaní a co nejněžneji ho políbil na špičku nosu.
,,Nejkrásnější." Zopakoval jsem neoblomně.
Téměř nepatrně se mu chvěly řasy. Takhle se na mě díval jen jednou, když se mě pokusil odmítnout, sám to pak vzal zpět.
,,Ale co, co je na mně... krásné?" Lámalo mi srdce, že to nevidí. Že nevidí sebe mýma očima. Protože pro mě byl perfektní. Pro mě byl on ideál krásy. Jeho rysy, nos, obočí, čelisti, ostré jako střepy rozbitého zrcadla. Všechno tohle, navrch s jeho očima v barvě mraků před bouří a skoro bílými vlasy. Pokud někdo byl anděl, jenž se zatoulal z nebe na zem, musel to být on. Musel to vědět, a tak jsem mu to řekl. Posazený v jeho klíně jsem mu vyjmenoval každičkou věc, co jsem na jeho vzhledu miloval. Byl jsem odhodlaný změnit jeho pohled na sebe sama.
Když jsem se dostal k jeho jizvám, zastavil mně.
,,Jestli je miluješ, musíš mi to dokázat."
Neváhal jsem ani vteřinu a něžně políbil jizvu táhnoucí se přes jeho čelo. Jednou už jsem mu řekl, jak jsou jeho jizvy krásné, ale už je to dávno, snad zapomněl?
Z jeho čela jsem se pomalu přesunul na klíční kost, hrudník a břicho. Dál jsem nepokračoval, dnes ne.
,,Miluji tě. Každou tvojí součást, bez výjimek. Navždy." Ani ne v půlce věty mě k sobě pevně přitiskl.
,,Také... tě miluji," zašeptal ,,a nenávidím celou tuhle zpropadenou archu za to, že nám naši lásku zakazuje." Z oka mu vyklouzla jedna jediná slza a svezla se dolů po jeho nedbale oholené tváři. Palcem jsem ji zachytil a otřel.
,,I přes to to stojí za to." Pousmál jsem se.
,,Ba i trochu víc než to," lehce mě políbil a pokračoval ,,za nic na světě bych zo nevyměnil."