V rytmu života

Blížící se rozloučení

Ranní slunce mi dopadalo na tvář, když jsem pomalu otevřela oči. Marek vedle mě klidně spal a já si na moment vychutnala ten klid. Bylo to předposlední ráno na táboře, a i když jsem byla unavená z celých 10 dní, věděla jsem, že mi tohle všechno bude chybět. Otočila jsem se na bok a jemně Marka pohladila po rameni. „Dobré ráno," zašeptala jsem. Marek se zavrtěl, otevřel oči a na tváři se mu objevil ospalý úsměv. „Dobré ráno, krásko," zamumlal a natáhl se pro rychlý polibek. Pomalu jsem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. Když jsem si oplachovala obličej studenou vodou, v hlavě mi běžely myšlenky na dnešní den. Předposlední den tábora byl vždycky náročný - děti začínaly být unavené, vedoucí taky, a všichni už tak nějak cítili blížící se konec. A taky věděli, že bude těžké se loučit. Když jsem skončila, uvolnila jsem místo Markovi, který mezitím také vstal. Začala jsem si čistit zuby a přitom jsem se dívala do zrcadla. V hlavě jsem si plánovala, co všechno dneska musíme stihnout. „Dneska to bude dlouhý den, co?" prohodila jsem, když jsem si rozplétala vlasy ze včerejších copů. Marek se na mě podíval a pousmál se. „Jo, ale zvládneme to. Hlavně si užít poslední chvíle naplno." Přikývla jsem. Byla to pravda. Zbývalo už jen pár momentů, kdy jsme mohli být tady, v téhle bublině, daleko od všeho. A já jsem věděla, že díky Markovi to bude den, na který budu ráda vzpomínat. Když jsme se oba oblékli, zavládlo mezi námi ticho plné nevyčerpaných slov. Zbytek vedoucích už se nejspíš také probouzelo, a v táboře začínal nový den v podobě rozeznění hudby. Uvědomila jsem si, že tenhle ranní budíček mi bude chybět. „Tak jdeme?" zeptala jsem se, když jsem si přes hlavu přetáhla táborové tričko. Marek přikývl a společně jsme se vydali chodbou směrem ven. Venku už bylo cítit svěží srpnový vzduch. Když jsme sešli po schodech, zahlédla jsem Kečupa, jak si zívá a protahuje se, zatímco se dívá na bodování chatek. „Dobré ráno, vy dva! volal na nás. „Jste připraveni na poslední den plný vzrušení?"

„Spíš na den plného chaosu," zasmála jsem se. „Ale jo. zvládneme to." Marek se ke mně otočil a chytil mě za ruku. Stiskl ji pevně a povzbudivě se na mě usmál. „Budeme v tom spolu, jako vždycky!" V ten moment jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená mít Marka po svém boku. A i když jsem věděla, že nás čeká dlouhý a náročný den, ten pocit jistoty, že tu pro mě bude, mě naplnil klidem. „Díky," zašeptala jsem a na chvíli se k němu přitulila. „Vždycky," odpověděl tiše. Po chvíli jsme se pustili a šli každý po svém. Marek šel pomoct s přípravou do jídelny, zatímco já jsem se zaměřila na organizaci dopoledního programu. Bylo na čase se ponořit zpátky do reality tábora - ale s vědomím, že mám po boku někoho, na koho se můžu spolehnout. Po ranním nástupu a krátké přestávce se tábor opět rozdělil do oddílů na polední hry. Slunce se zvolna přehouplo přes vrcholky stromů a rozlilo se po táboře v plné síle. Děti i vedoucí byli natěšení, protože se blížil jeden z nejoblíbenějších programů - dělání obálek a týmové hry. S Adamem jsme šli za oddílem, který na nás už napjatě čekal. Děti byli plné energie, přesto že bylo teprve ráno. Adam se usmál, když viděl jejich nadšené tváře, a pokynul mi, abychom se všichni přesunuli do sálu. „Tak, bando, teď půjdeme do sálu." Společně jsme odvedli děcka do sálu, přičemž jsme při cestě sdělovali info. „Budete vyrábět obálky." Děti se na sebe podívaly, některé nadšeně, jiné trochu zmateně. Když jsme došli dovnitř děcka si sedly a Adam rozdal obálky. „Já vám donesu fixy a vy zatím vymýšlejte, jak by vaše obálka měla vypadat. Budou se do toho dávat vzkazy. A bylo by fajn, kdyby nám někdo s Adamem taky udělal." Na kačáku jsem posbírala všechny fixy a šla zpátky. Dala jsem jim krabici s fixami na zem a sedla vedle Adama. Byla to chvíle, kdy se děti mohly trochu uvolnit a projevit svou kreativitu. Atmosféra v sále se brzy proměnila v tichý šum soustředění, přerušovaný občasnými výbuchy smíchu a radostnými výkřiky nad úspěšně nakresleným návrhem. „Hele, našel jsem něco, co bys možná ráda viděla," řekl Adam a vytáhl telefon. Na obrazovce se objevila naše stará fotka. Na fotce byl náš tým, když jsme byli spolu v týmu tak 3 roky zpátky. „Jeeeee! Pamatuju si ten den! To jsme tvořili ty trička!"

„Přesně tak!" smála jsem se tomu jak malý jsme byli. „Jak vám to jde?" zeptala se Klárka, která teď přišla. „Skvěle! Koukni co našel Adam!" Klárka se naklonila a prohlédla si fotku. „To jsem ještě byla tvoje třídní.. Tak strašně to letí!" Jak Klárka odešla, s Adamem jsme dětem oznámili ať začnou uklízet, protože byl čas svačiny. Krabici jsem odnesla do jídelna a vzala si jablko co bylo na stole. Jablko jsem snědla, ohryzek vyhodila a šla na nástupiště, kde byla další hra. Tahle hra utekla hodně rychle.. Poslední nástup na oběd. Po obědě, který byl plný smíchu a dobrot, nastal odpolední klid. To byl čas, kdy tábor zvolnil tempo a všichni si mohli užít chvíli klidu a odpočinku. S vychutnáváním krásného slunečního dne se děti vracely do svých chatiček, aby si odpočinuly a načerpaly síly na zbytek dne. S Márou jsme se rozhodli využít tento čas k rychlé kontrole příprav na odpolední casino. Když jsme to měli zkontrolované, šli jsme k jídelně, kde byli všichni vedoucí. Dělali jsme u bazénu totiž nadstardant pro děcka. Po nadstardantu, kdy Marka shodili do bazénu přišel ke mně. „Vypadáš trochu mokře, nemyslíš?"

„Jo, trochu," řekl Mára a jeho úsměv se rozšířil. „Co, kdybych tě obejmul?" S těmi slovy se ke mně Mára přiblížil a natáhl ruce, jako by mě chtěl obejmout. Jak jsem si však všimla, že se blíží, udělala jsem krok vzad. „Na to zapomeň, nechci být mokrá," zasmála jsem se, zatímco jsem se snažila utíkat. Mára se ale zasmál a začal mě rychle následovat. Než jsem se stihla pořádně rozběhnout, chytnul mě za ruku. „Ale Mároo!" vykřikla jsem s úsměvem, když mě pevně objal, ikdyž jeho mokré oblečení přilnulo k mému tričku. „Přestaň, budu celá mokrá!"

„To je přesně ten plán!" Jeho náruč byla teplá a přestože jsem se snažila vyhnout mokrému kontaktu, jeho objetí mě uklidnilo. „No dobře, už mě nech a běž se převléct," řekla jsem s úsměvem. Marek se šel převléct a já jsem šla si nachystat stanoviště. Odpoledne uteklo jako voda a byl tu večer... A večerní nástup, soutěže se nevyhlašovaly, protože večer je závěrečná diskoška a tam zjistíme, kdo vyhrál celotáborovku. Po večeři se děti šly chystat no a mi měli docela fofr...