V rytmu života

Poslední momenty

Probudil mě ostrý zvuk budíku. Zamžourala jsem na displej - půl sedmé ráno. Poslední den tábora. Než mě plně zasáhl smutek, že vše končí, připomněla jsem si, že mám před sebou ještě balení. Marek vedle mě tiše spal, vůbec nevypadal, že by ho budík vyrušil. Potichu jsem vstala, abych ho neprobudila, a začala skládat věci do tašky. Zatímco jsem dávala dohromady poslední kousky oblečení a u toho jsem přemýšlela o těch 10 dnech. Tolik zážitků, radosti, ale i únavy. Když jsem měla skoro sbaleno, Marek se pomalu probral. „To už je čas?" zamumlal rozespale. „Jo, začíná to," usmála jsem se na něj. „Ale nejdřív musíme zvládnout balení." Zatímco si Marek protahoval unavené tělo, já se pustila do posledních příprav na náš odjezd. Marek se zvedl a rozhlédl se po pokoji, který se rychle plnil našimi sbalenými věcmi. „Vždycky je to nejhorší část tábora, co?" usmál se a začal si balit vlastní věci. „Jo, balení mi bude chybět asi nejmíň," zasmála jsem se. „Ale jinak.... bylo to skvělý." Chvíli jsme se balili mlčky, každý ztracený ve svých myšlenkách. Když jsme měli většinu věcí připravených, Marek se ke mně otočil a s úsměvem řekl: „Než to tady celé zavřeme, co kdybychom se naposledy prošli po areálu?" Přikývla jsem. „Ráda. Jen se postarám o pár věcí a můžeme jít." Než jsme se vydali ven, ještě jsem zkontrolovala, jestli máme všechno - už mě čekala jen snídaně s dětmi a poslední rozloučení. Byla jsem trochu nervózní, ale zároveň jsem se těšila na to, co přijde po táboře. Bude těžké vrátit se do reality, ale věděla jsem, že všechny tyhle vzpomínky nám zůstanou. Společně s Márou jsme vyšli ven, kde nás přivítalo tiché, chladné ráno. Tábor už pomalu ožíval, vedoucí a děti pobíhali sem a tam, každý zaneprázdněný svými posledními úkoly. Šli jsme ruku v ruce, tiše, oba ztraceni ve svých myšlenkách, ale s vědomím, že tenhle tábor bude pro nás oba nezapomenutelný. Pomalu jsme procházeli táborem, vnímající klidné ráno, než vše naplno propukne. Sem tam nás někdo pozdravil, a my odpověděli, ale jinak jsme se drželi ticha. Každý kout, kolem kterého jsme prošli, měl pro nás nějakou vzpomínku. Mára mě jemně stiskl za ruku a já se na něj podívala s úsměvem. „Vzpomínáš?" kývl směrem k táboráku. „To byla ta noc, kdy jsme se vsadili, kdo vydrží déle u ohně." Zasmála jsem se. „A já prohrála, protože jsem usnula."

„Jo, a já musel nosit tvoje věci zpátky do pokoje," zasmál se Mára. „Ale stálo to za to." Procházeli jsme dál, zastavovali se u každého místa, které pro nás něco znamenalo. Byl to takový rituál loučení. Když jsme se konečně vrátili zpět k budově, kde jsme měli pokoj, slunce už jasně zářilo nad táborem a hlasy dětí se nesly po táboře. „Tak, asi bychom měli jít na snídani, "řekla jsem, i když se mi nechtělo přerušit tenhle moment. „Jo" přikývl Mára, ale ještě než jsme se vydali dovnitř, přitáhl si mě k sobě a dal mi rychlý polibek. „Tohle byl skvělý tábor!" Usmála jsem se na něj, s pocitem, že i když tábor končí, něco zvláštního pro nás dva teprve začíná. Pak jsme se vydali zpět dovnitř, připraveni čelit poslednímu dni. Jakmile jsme vešli zpět do budovy, hluk snídaně nás obklopil. Děti už seděly u stolů, rozespalé, ale plné energie z očekávání posledního dne. Připojili jsme se ke stolu, kde už seděli někteří další vedoucí. „Konečně jste tady," zamumlal Kečup mezi sousty chleba s marmeládou. „Teda, vypadáte odpočatě."

„To jen vypadáme," odpověděla jsem s úsměvem a nalila si čaj. Marek se zatím přidal do hovoru s ostatními vedoucími o tom, jak bude probíhat polední odjezd a co všechno je ještě potřeba zařídit. Všichni jsme byli trochu unavení, ale zároveň nadšení z toho, že jsme to všechno zvládli. Když snídaně skončila, děti měly chvilku klidu, aby si dobalily poslední věci a rozloučily se s táborem. Po té jsme se všichni shromáždili na poslední ranním nástupu. Atmosféra byla trochu odlišná než obvykle - smíšená radost a smutek. Věděli jsme, že nás čeká už jen úklid a loučení. David nám rozdal práci, aby jsme společně uklidili tábor, ale ještě před tím jsme si všichni dali společnou fotku. Náš tým dostal na úklid sál. Bylo to docela rychle, takže jsme pustili děti do chatek. Po úklidu se atmosféra v táboře trochu změnila. Zatímco děti se trousily zpátky do chatek, vedoucí se rychle chopili svých úkolů. Bylo potřeba uklidit celý tábor - od kačáku až po budovu, kde jsme spali. Všichni jsme věděli, že tohle je ten méně zábavný, ale nezbytný závěr každého tábora. Marek mě lehce chytil za ruku, když jsme opouštěli sál. „Půjdeme rovnou na kačák?" Přikývla jsem, a tak jsme se společně s ostatními vedoucími vydali tam, kde jsme trávili nejvíce večerů - na místo našich porad. Každý měl svůj úkol. Kečup s Domčou se pustil do úklidu stolů a židlí, Valča s Klárkou sbíraly zapomenuté papíry a drobnosti, a já s Márou jsme se pustili do zametání a úklidu. „Je to zvláštní, že už je konec, co?" poznamenal Marek, když zametal roh místnosti. „Jo, trochu ano," odpověděla jsem, a zárověň jsem kontrolovala, jestli jsme nezapomněli na nějaké papíry s poznámkami. „Ale taky už se těším na klid a normální život."

„No jasně, a hlavně na to, že si konečně odpočineme," dodal s úsměvem. Kačák byl brzy hotový, a tak jsme se přesunuli mezi chatky, kde už ostatní vedoucí kontrolovali chatky. Procházeli jsme chatky, a občas se ozývaly tlumené rozhovory mezi dětmi, které si balily poslední věci a pokoušely se nevynechat nic důležitého. Děti měly trochu strach z kontroly, což bylo na jejich tvářích jasně vidět. Prošli jsme s Markem chatku za chatkou, a i když jsme občas našli něco nedodělaného, snažili jsme se být co nejshovívavější. Nakonec jsme přece jen chtěli, aby jim na tábor zůstaly hlavně hezké vzpomínky. Když jsme měli chatky zkontrolované, vrátili jsme se do budovy, kde jsme si zkontrolovali, že máme všechno sbaleno. Bylo to zvláštní - ještě před pár dny jsme sem přišli plní energie a očekávání, a teď jsme si balili věci s pocitem dobře odvedené práce, ale i trochou smutku z toho, že je to za námi. Mezi balením a uklízením jsme se ještě stihli rozloučit s dětmi, které už postupně odjížděly domů. Objímali jsme je, podávali jim ruce a přáli si, ať se příští rok znovu uvidíme. Bylo to emotivní a chvílemi až dojemné, vidět jejich usměvavé tváře a slyšet jejich „Díky všichni!" Postupně jsme si snesli své věci z pokojů a shromáždili je u budovy, kde už čekaly autobusy. Děti se začaly loučit s vedoucími, někteří z nich s úsměvy, jiní se slzami v očích, protože se s táborem loučili neradi. Rozhlédla jsem se po svém týmu, děti se kolem mě sbíhaly a objímaly mě na rozloučenou. „Dávejte na sebe pozor! A příští rok se uvidíme!" sdělila jsem. Jakmile se děti rozloučily a nastoupily do autobusů, které pomalu začaly opouštět tábor, nastal čas, aby jsme se my rozloučili mezi sebou. Stáli jsme v kruhu před budovou a všichni jsme si uvědomovali, že tenhle společný čas byl speciální. Davídek, jako první prolomil ticho. „Bylo to skvělých deset dní. Díky vám všem za skvělou práci. Bez vás by to nešlo," usmál se na všechny a podával si postupně ruce. Kečup objal Valču a poplácal ji po zádech. „No, tak zase za rok!" zazubil se na ni. Valča přikývla a opětovala mu stisk ruky. Já jsem se mezitím rozhlédla po ostatních vedoucích, hledala jsem Matyho, který byl mou největší oporou. Když jsem ho uviděla, hned jsem k němu zamířila. „Dávej na sebe pozor," řekla jsem, když jsem ho objala. Maty mi s úsměvem přikývl. „To samé platí pro tebe. A nezapomeň mi napsat, jak to dopadlo s Márou," mrkl na mě pobaveně. Když už většina vedoucích rozloučila, všimla jsem si, že Valča stojí opodál a zdá se, že váhá, s kým se rozloučit jako poslední. Zamířila jsem k ní a bez váhání ji přátelsky objala. „Bylo to super, Valčo," řekla jsem s úsměvem, když jsem se odtáhla. „Uvidíme se brzy, ne??" Valča se na mě usmála a přikývla. „Určitě. A dávej na sebe pozor. Byla s tebou skvělá zábava," odpověděla upřímně a stiskla mi ruku. „Příští rok jsme tu zase spolu, viď?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Jasně," přikývla Valča a obě jsme si vyměnily poslední úsměv. Mára se ke mně přiblížil. „Tak je to tady," povzdechl si Marek, když se ocitl vedle mě. Smutně jsem se na něj usmála. Věděli jsme, že každý teď zamíříme jiným směrem, do jiného autobusu, a nebudeme mít možnost být spolu. „Uvidíme se doma," řekla jsem tiše a natáhla jsem se k němu, abych ho objala. Marek mě pevně stiskl, jako by mě nechtěl pustit. „Jasně doma," zašeptal mi do ucha a nakonec mě pustil, aby jsme se každý mohli vydat svojí cestou. Když přišel čas odjet, každý si vzal svou tašku a zamířil k autobusu, který nás měl odvézt domů. Naposled jsem zamávala ostatním a pak nastoupila. Při hledání místa jsem se opřela o okno a přemýšlela o všech zážitcích, které si z tábora odvážím. Cesta strašně rychle utekla... Naposledy jsem všem zamávala, vzala si svoji tašku a šla domů. Doma jsem hodila tašku na zem a skočila do své postele, kde jsem usnula a bylo mi jedno, že byla jedna hodina...