V rytmu života

Velké finále

Bylo kolem 7 hodiny a vedoucí tábora byli v naprostém chaosu. Všude kolem nás panoval neuvěřitelný shon. Diskotéka, která měla být vrcholem večera a také závěrečný ceremoniál, kde se měly předat odměny za celotáborovku, byla na spadnutí. A my? Absolutně jsme nestíhali. „Má někdo nůžky?!" vykřikla jsem, zatímco jsem se prohrabávala krabicí plnou barevných stuh a balonků. Dekorace, která měla působit slavnostně a zároveň magicky, vypadala zatím spíš jako barevná pohroma. „Tady!" zavolal Kečup a hodil mi nůžky přes celou místnost. Jen tak tak jsem je chytila a hned se pustila do práce. Marek, který seděl vedle mě, se pokoušel rozmotat stříbrný řetěz, který se snad zázračně zauzloval do absolutně nepochopitelného tvaru. „Tohle snad dělá naschvál," zavrčel a pokoušel se oddělit řetězy od sebe. „Máme ještě vůbec čas?"

„Nemáme, ale to nemáme vždycky," odpověděl mu Michal, který právě prošel kolem s náručí plnou krabic s odměnami. „Ale nějak to zvládneme. Máme přece zkušenosti, ne?"

„To určitě," ozvala se ironicky Valča, která s Janičkou lepila plakáty na zdi. „Za čtvrt hodiny začnou chodit děti a my tady ještě zápasíme s ozdobami." Všichni jsme si uvědomovali, že čas se neúprosně krátí. Nervozita stoupala, ale zároveň nás to nějakým způsobem drželo pohromadě. Vždyť tohle byl náš poslední velký večer s dětmi, poslední šance, jak jim ukázat, jak moc jsme si to s nimi užili. Diskotéka měla začít za méně než pět minut, a my jsme stále bojovali s posledními detaily. Mára se konečně vítězně usmál, když se mu podařilo rozmotat řetěz, a hned ho začal věšet podél stěn sálu. Barevné světýlka začaly jemně problikávat a atmosféra se okamžitě změnila. „Konečně to začíná vypadat k světu," prohlásil Marek s úlevou v hlase, když připojil poslední část řetězu. Já jsem mezitím spěchala k podium, kde jsme měli připravené ceny pro vítěze. Jeden problém zůstával - nemohli jsme najít mikrofon. „Kde je mikrofon?!" zavolala jsem zoufale, když jsem prohledávala krabice. „Posledně ho měl Davídek," odpověděl mi Kečup, který právě přinesl další krabici s dekoracemi. „Měl by být někde tady."

„No skvěle," povzdechla jsem si a pokračovala v hledání. Čas se neúprosně krátil, a děti už určitě začaly netrpělivě čekat na to, až se otevřou dveře sálu. V tom se ve dveřích objevil Davídek s mikrofonem v ruce a vítězným úsměvem na tváři. „Hledáte tohle?" zeptal se, jako by celou dobu věděl, že nás tímhle malým vtípkem potrápí. „Davide!" zařvali jsme všichni naráz a vyrazili směrem k němu. Jen se zasmál a podal mi mikrofon. "Tak jdeme na to" řekl Mára, když jsme se všichni rychle shromáždili u vchodu, kde jsme měli děti přivítat. Dveře sálu se pomalu otevřely a dovnitř začaly proudit rozesmáté a natěšené děti. Všichni vedoucí se postavili na své pozice, a i když jsme byli vyčerpaní, cítili jsme nadšení. Večer mohl začít. Dveře sálu se pomalu otevíraly a děti začaly vcházet dovnitř, když si Valča uvědomila něco zásadního. „My jsme se ještě nepřevlékli!" vykřikla, což v nás vyvolalo náhlou paniku. „Do háje, máš pravdu!" přidal se Kečup a už sprintoval směrem k východu. Následovala jsem ho společně s ostatními, všichni jsme se rozběhli do svých pokojů. Vyběhla jsem po schodech do našeho pokoje, zatímco Marek hned zamnou spěchal k našim věcem, kde jsme měli nachystané slavnostní oblečení. „Rychle, máme jen chvíli" zvolal, zatímco si hbitě převlékal tričko. Já jsem narychlo vklouzla do šatů, které jsem si připravila na tuhle příležitost, a pokoušela se upravit vlasy, jak nejrychleji to šlo. Během pár minut jsme byli zpět. Valča s Klárkou rychle urovnávaly dekorace, zatímco ostatní se postavili na svá místa. Všichni teď vypadali úplně jinak - upravení a připravení na slavnostní zakončení tábora. Stačilo už jen doufat, že to na děti udělá ten správný dojem. „Tak, teď už to opravdu může začít," řekla jsem s úsměvem na Marka, který si ještě rychle upravil límec. „Připraveni?"