𝖄𝖔𝖚 𝖜𝖎𝖑𝖑 𝖇𝖊 𝖒𝖞 𝖌𝖆𝖓𝖌𝖘𝖙𝖊𝖗 2

34.

[pohled Karin]

Čekám na Richarda. Už docela dlouho. Mrzí mě, že jsem na něj vyjela. Nechtěla jsem, ale bylo toho na mě už tak strašně moc. Pokoušela jsem se mu několikrát dovolala, ale marně.

„Já už kurva nemůžu." rozbrečela jsem se jak malá holka. Po dlouhých několika dnech jsem se zvedla z postele. Potřebuju vypadnout. Už mi tady z toho začíná hrabat a ne zrovna málo.

Došla jsem ke skříni, ze které jsem vyndala Richardovo triko. Chvilku jsem ho převalovala v ruce a upřeně na něj koukala. Voní jako Richard. Rychle jsem si utřela slzy, které se mi draly do očí. Bylo už pozdě a venku tma, takže bylo absolutně jedno jak vypadám, stejně to nikdo neuvidí. A vlastně i kdyby. Bylo mi to jedno. Hodila jsem na sebe kraťasy, do ruky vzala mikinu a vyšla ven z bytu. Byl pro mě poslední dobou jako dům hrůzy. Ani nevím z čeho mi bylo hůř. Jestli z hádek s Richardem nebo s mojí rodinou, z toho že jsem prakticky nejedla, a nebo že jsem už pár dní prakticky nespala.

Před domem jsem se vydala směrem k večerce, která byla vzdálená pár set metrů. Tohle byla moje záchrana, protože byla otevřená i teď v noci a já si tak mohla koupit cigarety, jelikož mi moji krabičku sebral Richard.

„Dobrý den. Jedny zlatý marlbora." řekla jsem u pokladny, když jsem na pult pokládala peníze a láhev vína. Neslyšně jsem se rozloučila a vypadla zpátky ven. Ušla jsem dalších pár metrů a sedla si na obrubník. Mezi rty jsem si vložila můj pocit štěstí. „Pane bože. Ano." zaklonila jsem hlavu, přičemž jsem vyfoukla teplý kouř z mých plic. Za poslední dobu jsem vykouřila víc cigaret, než je rozhodně zdrávo. Díky tomu se mi prohloubila i má závislost na nikotinu. Po pár dalších cigaretách jsem otevřela víno a s flaškou v ruce jsem se vydala do ulic Prahy. Alkohol v mé krvi mi dodával sebevědomí, a tak jsem našla odvahu se ozvat Richardovi. Nechala jsem to vyzvánět tak strašně dlouho, ale marně. Nic. Žádná odezva. Ani na po páté. Ani na po desáté.

„Po zaznění tónu zanechte vzkaz." ozvalo se v zápětí s pípnutím. „Halo?, jsi v pořádku?, ozvi se mi, prosím. Chtěla jsem si promluvit, ale nezvedáš telefon. Začínám mít o tebe strach." nahrála jsem mu vzkaz a znovu se napila z láhve. Znovu se mi do očí nahrnuly slzy. „Richarde, já na tebe nechtěla být zlá. Ty se mi snažíš pomoct a já mezitím jsem na tebe hnusná." zavzlykala jsem si sama pro sebe. Jako kdyby mě slyšel. Super Karin, ty už seš definitivní blázen.

[pohled Richarda]

No tak to si solidně posral Richarde, fakt že jo. Rozhlídnul jsem se kolem a všude viděl poházený oblečení. Najednou jako kdybych vystřízlivěl. Realita a uvědomění, co jsem právě udělal, mi dalo silnou facku. Bylo mi ze sebe vážně na nic.

„Bylo to úžasný. Tak jako vždycky." políbila mou holou hruď. „Hm." odsekl jsem ji bez zájmu a začal hledat telefon. „Co děláš?, však tady můžeš zůstat." sedla si a zakryla se peřinou, aby ji zakrývala prsa. „Hledám telefon." ani jsem se na ni neotočil a snažil se ho vyhrabat z kapsy u kalhot.

Jakmile jsem ho odemčel, tak se mi zatajil dech. Do prdele. Okamžitě jsem začal zjišťovat, kdo a kolikrát se mi pokoušel dovolat. Samozřejmě, že tam byla Karin. „Sakra." začal jsem se oblíkat a mezitím jsem si pustil vzkaz, který mi Karin nahrála. „Halo?, jsi v pořádku?, ozvi se mi, prosím. Chtěla jsem si promluvit, ale nezvedáš telefon. Začínám mít o tebe strach." zněla jako kdyby brečela a hlavně jako kdyby nebyla doma. Hned jsem najel do kontaktů a vytočil její číslo. Na odvezu jsem nemusel dlouho čekat. „Kari. Ahoj, promiň. Měl jsem vyplej mobil. I já potřeboval vypnout." začal jsem ji vysvětlovat všechno vysvětlovat. Samozřejmě že to nebyla pravda. „Richarde?" ozvalo se zpoza mě. To mi tak chybělo. „Ne v pohodě, já jenom, že jsem na tebe čekala.." řekla sklesle. „Tak já nebudu rušit, určitě máš lepší program." dodala. „Karin. Karin. Halo?" snažil jsem ji udržet na telefonu, ale marně.

„Karin?, ty ses vůbec nezměnil, pořád rozehraný na více frontách." přišla za mnou Rebecca a nalepila se na má záda. „Znovu ti říkám, že absolutně nic nevíš, tak se do toho neser. A nelep se na mě." odehnal jsem ji od sebe a pokračoval v oblíkání. „Takže ty mě tady ojedeš jako couru a pak děláš, že se vlastně nic nestalo, krása." ironicky mi zatleskala. „Prozradím ti takový malý tajemství, chceš?" ironie zněla i v mém smíchu. Ani jsem nečekal na odpověď. „Udělal jsem to, protože ty coura jsi." pohrdavě jsem ji sjel pohledem a odešel z bytu.

Znovu jsem vytočil její číslo. Marně. Nešlo se jí dovolat. A najednou mi to došlo. Má v telefonu sledovací zařízení. Rychle jsem se podíval, kde by měla být. Naštěstí nebyla daleko, a tak jsem se tam rozběhl. Po tom co jsem tam doběhl, tak jsem hned uviděl Karin, která seděla na lavičce a koukala směrem na město. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na tu druhou mi v hlavě vyskočila myšlenka, že nejspíš slyšela Rebecčin hlas.

„Karin, tady jsi." sedl jsem si vedle ni. „Ri...Richarde." zaskočilo jí. „Promiň. Dobrý?" pohladil jsem ji po zádech. Ani se na mě nepodívala. Jo, takže to slyšela. „Užil sis to?" řekla ubrečeným hlasem. „Kari..." podíval jsem se na své boty. „Promiň mi to, potřeboval jsem vypnout..." můj hlas se začal třepat. „Do prdele." složila si hlavu do dlaní. „Já nechtěl. Ono se to tak samo vyplynulo ze situace. Byl jsem totálně na sračky." pokoušel jsem se to zachránit. „To tě neomlouvá, tak jako to tenkrát neomlouvalo mě." byla zoufalá, poznal jsem to na ní. „Já vím, vážně se omlouvám." chtěl jsem ji pohladit po tváři. Rychle uhnula. Nedivím se jí, ale mrzí mě to. Jsem prostě čurák. Karin se zvedla z lavičky, vzala si flašku, ve které už je jenom zbytek a vydala se bůh ví kam. Tak tohle už je asi uplnej konec. Kurva, kurva. Vydal jsem se za Danielem, kterej hlídal Arwena.

„Čau brácho, asi bych potřeboval azyl." zavolal jsem cestou Danovi. „Co se děje?, nejdřív mi sem hodíš psa a teďka i ty?" z jeho hlasu byl slyšet nějaký způsobem strach. „Pak ti to všechno vysvětlím. Za dvacet jsem tam. Čau." típl jsem mu to. Jak jsem řekl, tak se i stalo. Za dvacet minut jsem byl u Daniela před domem.

„Čau. Můžu dál?" řekl jsem, když se objevil ve dveřích. „Samozřejmě. Pojď." odstoupil ode dveří a já tak mohl vejít dovnitř

„Tak co se stalo?" zeptal se hned, co jsme dosedli na sedačku. „Já jsem takovej kokot." složil jsem svou hlavu do dlaní