Probouzím se do dalšího rána, které mi nepřináší o nic lepší důvod žít, než to včerejší. Na digitálním budíku, někde na mém nočním stolku, svítí čas 4:54, vždy mě obvykle v tento čas probouzí noční můry. Otírám si pot z čela a slzy z očí a vstávám z postele. Přes nepořádek, který vládne mým malým býtem v Americkém Chicagu, se dostávám do kuchyni, kde se roztřesenou rukou natahuji po konvici s hořkou kávou, která zbyla ze včerejška, nebo možná ještě z předchozího dne. Nalévám si ji do špinavého hrnku, na kterém stojí I <3 USA. Příšerné klišé, já vím. Když se z krabičky snažím vytáhnout jednu cigaretu, krabička mi spadne na podlahu mezi špinavé prádlo a já ji nechávám ležet. Nemá smysl ji zvedat. Pět minul naléhavě hledám zapalovač a když už jsem vzteky rozbil vázu a nástěnné hodiny, sedám si na postel, abych se uklidnil a setřel si krev, která mi neustále proudí z malé ranky na ruce, kterou způsobily skleněné střepy z hodin, dostává se do všech záhybů mé dlaní. Přikladám si dva prsty na spánky a snažím si namluvit, že všechno bude dobrý, i když vím, že nebude. Když se přesvědčím, že je na čase z postele vstát, najdu ho vedle sebe. Zapalovač. Otevírám okno vedoucí k požárnímu schodišti a do tváře mě uhodí chladný, ranní, letní vzduch. Obloha je ještě šedá, ale slunce se pomalu dere nad obzor. Východy slunce, které jsme tak často pozorovali spolu. Bývaly to jen naše chvíle, kdy se kolem nás mohlo dít naprosto cokoliv, vždycky nám dávali naději, že ať se děje cokoliv, zůstaneme spolu. Zatřesením hlavy se snažím dostat bolestné vzpomínky pryč a usedám na příčku žebříku. Zapaluji si cigaretu a vdechuji smrtící kouř, vím že by nebyla pyšná a když upíjím hořkou kávu, která mě dokáže relativně postavit na nohy, říkám si, že je to jen další hřebík do pomyslné rakve, že by tohle nechtěla a že se to nezaslouží. Ale byla to ona, kdo mě před několika lety pohřbil hluboko pod zem, spolu s jejím hrdinským činem, jehož následky si jen těžko dokázala uvědomit. Ona se neptala na můj názor a tak by mě teď neměla soudit, i když vím, že by nechtěla nic z toho, co právě děláma jak žiju. Dívám se na svůj odraz v okenní tabulce a zhodnocuji, že je to zoufalé. Jedna špinavá košile a roztrhané džíny na vyhublém těle a vzhled naprostého zoufalce podtrhuje ještě moje neupravená tvář. Vím, že kdyby tu bylo, bylo by všechno jinak. V našem bytě by byl pořádek, všude by se válely pro ni tak typické maličkosti, třeba svíčky. A hlavně by tady pobídala naše dcera a my byli šťastní. Nechci se litovat, ale osud ke mě byl příliš krutý a tak se teď nesmí nikdo divit, co ze mě je. Nejdříve mě opustila matka a nechala mě s otcem, který mě byl, pak jsem musel čelit smrti své matky a pak tomu, že je naživu. Pak přišla válka mezi oběma rodiči a ztráta většiny mých přátelům a především ten nesnesitelný pocit viny. Ale všechno bylo v pořádku, dokud jsem měl ji, moji budoucí ženu. Ale pak mi zmizela i ona a vzala si s sebou naši nenarozenou malou dceru. Pohled raději přesouvám z trosku, kterou vidím ve skle na davy lidí podemnou. Smějí se, telefonují, někam pospíchají, žijí normální, šťastný, kldiný život, bez sebemenšího nebezpečí. Můžou vychovávat své děti, milovat svoje ženy a muže a nemusí se ničeho bát. A tomu všemu vděčí mé ženě, která za to položila život. Pro naši lepší budoucost, jenže žádné my už není. A já se ptám, jak mám v tomhle světě, který si ona vysnila a dokonce jej dokázala téměř zrealizovat, žít bez ní? Zamyšleně sahám po lahvi whiskey a je mi jedno, kolik je hodin. Jmenuju se Čtyřka a tohle je můj příběh.
ČTEŠ
I'm Four. And this is my story.
Teen FictionZdravím čtenáři a čtenářky. Chtěla bych vám představit svůj nový příběh, který je z pohledu Tobiase "Čtyřky" Eatona z příběhu Divergence. Děj se odehrává pár let po tom, co zemřela Tris Priorová pro záchranu lidstva. Systém frakcí byl zrušen, Chic...