I'm Four. And this is my story.

Mother? Again.

/Další kapitolka, tentokrát má Christina pro Čtyřku další překvapení. Užijte si kapitolka, stejně jako já a hádejte, co se bude dít dál:) Každý komentář i hvězdička potěší a inspiruje k dalšímu psaní:')/

Když jsem se probudil, Chris byla pryč a byt byl k mému překvapení v typickém nepořádku. Nalil jsem si kávu do hrnečku s kýčovitými srdíčky, který jsem někdy nejspíš dostal od Chris a otevřel okno, abych si zapálil cigaretu. Sotva jsem to však udělal, rozezvonil se zvonek. Na moment jsem se zamyslel nad tím, že musím dát Chris vlastní klíče a zadoufal, že z minulého incidentu pochopila, že jakákoliv návštěva mimo ní není žádoucí. S cigaretou v ruce jsem přešel ke dveřím.

"Chris připomeň mi, že ti musím nechat udělat vlastní.." Zarazil jsem se v půlce věty a típl cigaretu do nejbližšího popelníku jako dítě, kterého udělalo něco špatného a chystla ho při tom máma.

"Překvapení.." Usmála se nervozně Chris a rozhodila ruce v mírném gestu, pak téměř ihned proklouzla kolem mě do kuchyně, kde si nalila sklenici vody, opřela se o linku a smířeně s úsměvem sledovala scénu před sebou. Přesně jsem věděl, co to mělo být. Když už nezabral Caleb, zkusila Chris nasadit těžší kalibr o kterém věděla, že mu nezabouchnu dveře před nosem.

"Mami.." Odkašlal jsem si a pozval Evelyn dál. Ano, vím že jsme byli zase matka a syn ve skvělém rodičovském vztahu, ale stejně byla to Evelyn a najednou by mi zrovna ona měla kázat o životě? Odpouštím sice, ale nezapomínám. A k tomu všemu nejsem idiot. Alespoň tedy myslím, že jsem se ještě nezbláznil. Evelyn se svým typickým stylem vkráčela dovnitř a málem zakopla o několik věcí takticky schovaných na zemi pod hromadou oblečení o kterých jsem nevěděl ani já a postavila se k oknu, kde se opřela o paapet zády ke me. Tázavě jsem se podíval na Chris, která pokrčila rameny.

"Takže ty kouříš.." Konstatovala Evelyn a já pokrčil rameny.

"Něco na tom bude." Odpověděl jsem prostě.

"A očividně piješ..A hodně." Dodala Evelyn a upaveným nechtem pomalu ale jistě zhodila prázdnou lahev od piva z parapetu. Tiše dopadla mezi oblečení.

"Očividně." Neměl jsem sílu ani chuť se s ní hádat. Ještě chvíli se dívala z okna a hlubce se nadechovala. Pak se ke mě otočila.

"Co se s Tebou sakra děje Tobiasi?" Zaťal jsem ruku v pěst, která se mi roztřásla. Najednou jsem stál u matky a ani jsem nevěděl jak. V ten moment ke mě přišla Christina, která mě chytla za třesoucí se ruku.

"Čtyřko ne. Já a Caleb jsme něco jiného, tohle ne." Zašeptala mi do ucha a já musela uznat že má pravdu. Nebude ze mě přece to, co nenávidím nejvíc. Můj otec. Uvolnil jsem ruku a posadil se na postel. Obátil jsem se na matku.

"Co se se mnou asi stalo? Umřela mi jediná láska mého života, aby všichni ostatní mohli žít... Prostě tu není." Dodal jsem tišším hlasem a zhroutil jsem na postel. Cítil jsem, jak se mi do očí opět hrnou slzy. Přitiskl jsem si ruce na spánky.

"Máš mě. Máš Chistinu a spoustu lidí venku o kterých nemáš ani tušení, ze kterých by mohli být ti přátele, časem eventuelně něco víc. Nic se nevyřeší tím, že se zavřeš ve svém bytě, budeš pít a kouřit a život, za který Beatrice zaplatila svým promrháš. Myslíš že by to chtěla?"

"Přestaňte sakra všichni pořád mluvit o tom, co by chtěla a co ne. Nikdo jste ji neznali jako tak, jak jsem ji znal já. A vím, že to nechtěla, ale co mám dělat?"

"Vem si příklad ze mě."

"Ale no tak mami, nechtěj mě rozesmát. Nejdřív si mě opustila, donutila mě jít ti na pohřeb a pak jsi se z ničeho nic objevila, nehledě na všechny tvé plány a z Tebe si mám já vzít příklad?"

"A pak všechno zahodila kvůli Tobě? Jestli ti to nestačí, pak mě uhoď, jak jsi zamýšlel před chvílí, když jsem nazvala Tebe i věci pravými jmény. Je to pár let a ty se neustále schováváš tady. Jen jsem ti řekla pravdu, kterou ses tolik bál slyšet. Nejsi můj syn, kterého jsem znávala. Syn, který nikdy nic nevzdal a vždy pro něj šel život dál i přes ty nejtěžší překážky. Poboha Tobiasi, lidé umírají, ať jsou to blízcí, nebo cizí. Vždycky je někdo nečí rodina, nebo životní láska. A jestli nenajdeš odvahu a sílu k tomu jít dál, pak jsi se měl zůstat schovávat u odevzdaných, potože u neohrožených nemáš co dělat." Podívala se na mě a pak se obrátila k Christině a chytla ji za drobná ramena."Děkuji Christino, že jsi mi ukázala, jak žije můj syn, ale tohle opravdu nemá cenu. Jsi milé mladé děvče, také by jsi měla začít pořádně žít a ne snažit se o něco, co nejde, pokud ten druhý chtít nebude." Pak si na ni usmála a zamířila ke dveřím. Byla to většinou moje slova, poděkování Christině a že to nemá cenu, jako by mi vzala z pusy. Když už matka otvírala dveře a Chistina se se zklamaným pohledem pustila do úklidu kuchyně zhluboka jsem se nadechl.

"Fajn!" Vstal jsem z postele a protřel si oči. "Co po mě tedy chcete, nebo jak si to představujete?" Matka i Christina se na sebe usmály.

"Pro začátek by sis mohl najít práci. S tím ti můžu pomoct. Až budeš chtít, zastav se za mnou. Víš, kde mě najdeš." Usmála se matka a tentokrát opravdu odešla. Spolu s Chris jsme zůstali sami. Chvíli vládlo bytem takové ticho, až byly slyšet i tikající ručičky hodin.

"Vážně Chris, proč jsi mi neřekla, že máš v plánu přivést Evelyn? Uklidil bych tady a trochu se dal do pořádku, aby nic nepoznala.." Christina se nadechla a pomalu ke mě přešla.

"O to právě šlo. Aby viděla, jak na tom skutečně jsi. Takhle by jsi se mohl přetvářet do nekonečna. A já sama s tím už nic nezmohla. Právě to byl ten účel, upřímné reakce.." Usmála se na mě.

"Málem bych zapomněl." Usmál jsem se a natáhl ruku. Chris se mi ale nadšeně vrhla do náručí.

"Věděla jsem, že to dokážeš." Šveholila s hlavou opřenou o můj hrudník a zatím co obotávala drobné ručky okolo mého krku, zabořil jsem obliče do jejich vlasů.

"Jenom proto, že mám dost těch vašich věčných keců, neočekávaných návštěv a že mi ráno mizíš z postele, když tam večer jsi." Usmála jsem se.

"Jasně." Zasmála se. "Tak já už mizet nebudu jo? Slibuju."

"Hlavně mi posím tě nic neslibuj. Takových už tady byla spousta. Raději mi to dokaž."