I'm Four. And this is my story.

Goodbye Chris.

//Kaitolka o hodně dlouhé době:3 Kdopak ještě nezapomněl na Čtyřku? N.♥

"No tak, Čtyřko." Zahihňala se Christina. "Já už si to chci sundat."

"Copak, máš strach ze tmy? Nebo klaustrofobii? Tu mi neber, ta je moje. Ale stejně jsi pak Neohrožená na houby." Odpověděl jsem jí od sporáku, kde jsem míchal omáčku. Chris, která seděla na barové stoličce za kuchyňským výklenkem se ušklíbla.

"Ne, ráda bych ti nakopala zadek, ale nevidím přesně, kde ho máš. Takže si za to můžeš sám, pokud minu a trefím nějakou jinou část tvého těla." Dodala se smíchem. "Vstávám." Seskočila z židličky na nohy a s rukama nataženýma dopředu se začala potácet směrem do kuchyně. Zasmál jsem se. "Směješ se mi? Však počkej." Dodala výhružně, ale usmívala se. Když se dopotácela až ke mě a k plotně, chytil jsem ji do náručí. Prsty zavadila o můj šátek, který jí zakrýval oči.

"Zkazíš mi celou srandu a každý překvapení Christino!" Dodal jsem s úsměvem a zareagoval jsem rychle. Nabral jem na vařečku trochu omáčky, položil jsem jí palec na bradu a opatrně jí pootevřel ústa. Pak jsem se ujisitl, že omáčka není horká a dal jí trochu ochutnat. Viděl jsem, jak jí rysy ve tváři měknou překvapením.

"Mňam. Sýrová." Zaradovala se a oblízla si rty. "Ještě!" Vypískla, ale já jí položil ukazováček na rty.

"Jeslti to všechno sníš, nezbyde nám k večeři." Usmál jsem se.

"A už si můžu sundat tu věc?" Dodala a poukázala na šátek.

"Všehcno zničíš Chris, chtěl jsem jenom jednu poklidnou večeři, než podepíšu smlouvu s ďáblem."

"Je to tvoje matka. A můžeš kdykoliv dát výpověď. Navíc navíš, co pro Tebe má přichystané."

"Dobře, máš pravdu, nejspíš je to ďáblova pravá ruka." Dodal jsem a stáhl jí šáek z oči. Stůl už byl více méně prostřený. Na bílém ubrusu byly rozsypané plátky růží, šampaňské se chladilo, talíře se blýskaly. Co víc, byt byl uklizený, vonělo to tady po jídle a ne cigaretách, byl jsem oblečený a osprchovaný. Zkrátka normální. Na chvíli.

"Páni.." Vydechla Chris, vyhoupla se na špičky a dala mi pusu na tvář. "Kdo by řekl, že umíš vařit a máš i talent na prostírání stolů." Usmála se a dohopsala ke stolu. "To jsi měl říct, oblékla bych se nějak lépe." Dodala a usmála se na svoje roztrhané džíny a moji košili.

"Klid. Je to jen večeře, ne korunovace." Dodal jsem a postavil před ni talíř s jídlem. "Dobrou chuť, Vaše Veličenstvo." Zakřenil jsem se a pustili jsme se do jídla a následně do dezertu. Po večeři jsme se sklenkami vína seděli na požárních schodech a koukali na tu hrstku hvězd, které zářily nad nadmíru osvětleným městem.

"Krásnej večer." Zašeptala Chris a položila mi hlavu na rameno. Objal jsem ji okolo ramen.

"Je ti zima." Zkonstatoval jsem.

"To je dobrý." Mávla volnou rukou a znovu upila vína.

"Pojď blíž." Přisunula se.

"Vážně Čtyřko, jsem ráda, že už.. no vždyť víš, je to lepší, hodláš jít za Evelyn a tak.."

"Ale jenom díky tobě. Nebýt Tebe, tak bych se nejspíš utopil v alkoholu."

"Ale ne, zvládl bys to. Jenom by to možná déle trvalo. Jen jsem tě chtěla trochu popostrčit, protože Tě mám ráda. Vždyť víš, bojíš se výšek." Usmál jsem se na ně a ona se na mě otočila. Světlo měsíce, nebo těch všech lamp a neonů z města jí zalévalo obličej a na rtech měla kapku červeného vína.. Sklonil jsem se k ní a dokončila to ona. Přitiskla své rty na mé. Líbal jem ji. Líbal jsem Christinu. Vnímal jsem tu chuť vína z jejich rtů. Voněla, jako šeřík a mýdlo. Pak to šlo ráz na ráz. Možná na to mohlo to víno, možná jsme to oba dlouho chtěli. Ale stejně jsem měl pocit, jakoby něco nesedělo. Když jsme oknem propadli zpět do bytu, svlékal jsem ji mou košili, zatím co ze mě strhla moje tričko. Pořád jsme se líbali, ani jednou jsme se neodtrhli, nechtěli jsme se vzdát rtů toho druhého. Postel, měkká a pohodlná. Horko, žár a rudé tváře. Nahá těla, hlasité vzdechý a výdechy, moje jméno, které se odráželo od stěn. Kapičky potu, zcuchané vlasy, vášnivé pohledy.Škrábance na nehtech, nechty zaťaté v kůži, pevné stisky, něžné dotyky, letmé polibky, jemná pohlazení.. A pak už mi jen ležela na mém nádechy se rychle zvedajícím hrudníku a zadýchaně se smála.

"Máš ještě někde ty cigarety?" Zeptala se a natáhla se pro naše skleničky s vínem.

"V šuplíku vedle Tebe. Je tam i zapalovač a popelník." Odpověěl jsem automaticky a zarazli se až pak. Usmál jsem se.

"Takže najednou kouříme?"

"Nejsme přece svatí, jen Neohrožení. To je jako noc a den." Řekla s úsměvem, v ústech si zapálila dvě cigarety a jednu mi podala.

"Že jseš Neohrožená, nutně neznamená, že musíš skončit v pekle."

"Věř mi, znamená, to ti říkám.."

"Upřímně, já vím." Usmál jsem se a ona taky. Pak jsem ji políbil na čelo. "Spi sladce Chris." Típl jsem cigaretu.

"Sladký sny, Čtyřko." Když jsem se probudil, byla pryč. Ale něco mi říkalo, že tentokrát už ráno nezaklepe na dveře. Postel byla ustlaná, oblečení bylo pryč, stůl byl uklizený a na polštáři ležel dopis.

'Je to těžký, loučit se. Člověk by si řekl, že si na to zvykneme, po tom kolika přátelů a blízkým jsme museli dát sbohem. Ale tohle není sbohem. Alespoň doufám. Je to jen Na viděnou, nebo snad Zatím. Když zemřel Will, nenáviděla jsem celý svět. A hlavně jsem si myslela, že ta bolest nikdy nepřejde. Pořád jsem jen chodila a brečela a vzpomínala. A truchlila a litovala se. Nevíš to, já vím, že to nevíš. Jako bych tě teď viděla. Zrovna ses probudil a uvědomil sis to, co jsem si uvědomila já před několika hodinami. Teď čteš tyhle řádky a překvapeně koukáš. Mezi čima ti naskočily dvě vrásky od přemýšlení a přemítáš, jestli jsem ti to náhodou někdy neřekla a ty jsi to jen nezapomněl. Neřekla. Rozdíl mezi mnou a Tebou je takový, že já jsem na truchlení po Willovi neměla čas. Nemohla jsem se v klidu zavřít do tmavé místnosti, pustit si hudba tak hlasitě, aby překřičela moje vzlyky a hodiny brečet. Okolo mě zuřila války a umírali mi další přátele a já to mu nemohla jen tak nečině přihlížet. Jako obchod, který má na cedulce zavřeno. Musela jsem se zvednout, smutek odsunout a začít něco dělat, aby neumřela i ta hrstka přátel, která mi zbyla. Tys ten čas měl. Ve srovnání se mnou jsi měl všechen čas světa na to, aby ses vyplakal. Abys křičel. Na rozbíjení věcí. Na opíjení se do němoty. Na ničení svého zdraví cigaretami. Na marné pokusy o sebevraždu na které stejně nemáš, kvůli ní. Nikdo za Tebou neustále nechodil a nekonejšil tě hloupýma řečma o tom, že to bude dobrý. I když naše láska s Willem možná nebyla taková, jakou jsi měl s Tris. Pořád to byla láska a láska bolí, obvzlášť ve chvíli, kdy ji ztratíš. Já neměla na výběr, musela se vzchopit za několik dní. Ty jsi na to už měl pár let a já si myslím, že je na čase, aby ses postavil na nohy. Nezdá se ti, že už pláčeš a krvácíš tak dlouho, že už ani nevíš proč? Podle mě ses smířil už dávno s tím, že čas nevrátíš. Teď je ti jen pohodlnější se topit v bolesti, než otevřít oči a vidět, co všechno ti svět, který ti zajistila nabízí. Promiň, jestli to zní hnusně, ale jsem upřímná. Neplač, jednomu vtipu se také nemůžeš smát do nekonečna. Jsou ztráty, které nikdy nepřestanou bolet. Které v nás budou pořád. Zvedni se a žij. Kvůli ní, kvůli mě, kvůli všem. Ukaž, že všichni nezemřeli nadarmo. Ať už Will, nebo Tris. A co se včerejšku týče.. Myslím, ne vím to, že jsi to cítil taky. Všechno bylo dokonalé.. Jenže nebylo. Chybělo tomu zkrátka něco. Maličkost. Jediný kousek puzzle. A tak to nejspíš bude napořád. Mám Tě ráda, záleží mi na Tobě, vždycky budeme dva kamarádi, jejiž přátelství stojí na pyramidě mrtvol a dělá náš vztah tak trochu zvráceně pohnutý. Usmíváš se, viď, že jo? Usmíváš se přes slzy. Vidíš, znám Tě dobře. Děsí Tě to, že? Neboj, jen mám dobrej odhad na lidi. Ale já se vrátím. Vydala jsem se poohlídnout po Peterovi, abych mu mohla do hlavy namlátit zpět všechny vzpomínky. Dobře, to možná nepůjde, ale stejně to zkusím. Dělám si legraci. Nevěřím, že by na mě, na nás zapomněl úplně. Okoizlili jsme ho jednou, dokážeme to znovu. Teda já. Ty potřebuješ čas pro sebe. Teď vstaň, uvaž si tu kravatu, kterou jsem ti připravila v koupelně a dokaž mi, že jsi ještě pořád ten Tobias, který i přes strach z výšek skočil.. Tak skoč, prosím Tě. Vždy svá, vždy tvoje Chris.'

Otřel jsem si oči a vstal z postele. Co jiného jsem mohl dělat? Byl to rozkaz. A nedovedu si představit, kdyby se Chris vrátila a zjistila, že jsem neudělal, co požadovala. Když jsem došel do koupelny, při pohledu na kravatu jsem se usmál.Ten dopis jsem četl nesčetněkrát.