I'm Four. And this is my story.

It's okay. I'm here.

Probouzí mě až zvonek, nikoliv noční můry. Nezvykle klidně otupělé ráno. Protřel jsem si oči. Digitální hodiny ukazovaly 8:04. Hlava mi třeštila jako střep, pohlédl jsem vedle sebe a společnicí mi byla místo náhodné dívky prázdná lahev od whiskey. To byl ten důvod příšerná kocovina. Věděl jsem, kdo za těmi dveřmi stojí, moc na výběr nebylo, ale přesto vždy, když zvonek zadrnčel, nebo se rozezvonil telefon ucítil jsem jistou naději... Ale co jsem čekal? Že za dveřmi bude stát ona se svým typickým úsměvem na rtech? Moc dobře jsem věděl, že je to nemožné, ale nejednou mi mé choré podvědomí zhrzeného milence nabízelo takovéto scénáře v podobě těch nejkrásnějších a zároveň nejbolestivějších snů. K čertu se vším. Vzteky jsem shodil prázdnou lahev z postele a ta se roztříštila na spoustu střepů.

"Čtyřko otevři ty dveři, já vím, že tam jsi.." Prohodila Christina, která už za dveřmi musela stát pěknou řádku minut. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem usnul oblečený, alepoň mi to ulehčilo práci s oblékáním, rukou jsem si lehce prohrábl vlasy, no co, stejně to nemělo cenu, Chris stejně moc dobře věděla, jak na tom jsem.

"Kde jinde bych byl." Smutně jsem se na ni pousmál, když jsem jí otevřel dveře.

"To jsem nechtěla.."

"Ale ano Chris, to jsi přesně chtěla a já to vím a ty to víš taky.." Jemně mě praštila do hrudi.

"Sklapni." Usmála se a proklouzla kolem mě. Typická Chris, pořád stejně, černé vlasy jí lemovaly neměnný obličej. Chris byla jediná, která mi po tom všem zůstala a která se rozhodla nenechat se opít do bezvědmí, nebo jinak melodramaticky zahodit život, za který moje milovaná žena položila ten svůj. Zavřel jsem dveře a přešel za Chris do kuchyně, která se jala přípravy snídaně, až to provonělo celý byt. Já sám jsem na jídlo neměl často ani pomyšlení, ale když mě hlad opravdu donutil, objednal jsem si pizzu, nebo něco podobného. Čím méně komunikace s lidmy, tím lépe. Vím, že jsem si dal předsevzetí, že už nikdy žádné zbraně a podobné věci, ale nejraději bych všem jednomu po druhém dal pořádnou ránu pěstí, za to, že kvůli nim musela moje Tris umřít. Ale ona by to nechtěla. Tohle jediné mě už odradilo od spousty příšerných věcí, kterých bych se byl jinak dávno dopustil. A ještě tu byla Christina, jejiž oči a prořízlá pusa bývalé upřímné rty mi to neustále připomínaly. Vlastně mi v něčem připomínala i moji Tris. Ano, pořád jsem z hlavy nedostal frakce a jejich systém, ale není divu, žil jsem v tom dlouhou dobu a vše se nezmění ze dne na den. Natáhl jsem se přes ni pro špinavý hrnek a konvici hořké kávy. Chris mi to okamžitě ytrhla z rukou, hrnek odložila do dřezu a kávu vylila.

"Proč jsi to ..?" Uvědomil jsem si, že zvyšuju hlas. Nebyl jsem zvyklý na to, že by mi někdo zasahoval do života. "Promiň.."

"Ani náhodou to nebudeš pít, nemám nic proti kávě, ale řekni mi, víš kdy jsi ji vařil?"

"Včera?"

"Nelži, jsem bývalá upřímná.." Chris uvažovala naprosto stejně, jako já.

"Předevčírem?"

"Tak vidíš.." Zklamaně jsem přešel k oknu a zapálil si cigaretu. "Ještě jsi toho nenechal?" Zavrtěl jsem hlavou. "No tak Čtyřko.. nejsi sakra jediný, komu chybí a vím, že ti nemám právo říkat, jak máš žít, ale podívej se na sebe, takhle se jí odvděčuješ za záchanu života? Kdy jsi naposledy něco jedl?"

"A myslíš, že jsem to nezkoušel Chris? Tolikrát jsem se už probudil a říkal si, že tohle je ten správný den začít znovu žít, ale nejde to, prostě nejde, bez ní ne.."

"Všechno jde a jdi s tou cigaretou ven Tobiasi.." V ten moment jsem se otočil a čert vem všechna předsevzetí, tohle přehnala a moc dobře to věděla. Silou jsem přitiskl Christinu na zeď a loket jí přitiskl ke krku.

"Nikdy.."

"Promiň, já neuvědomila jsem si, o-omlouvám se.."

"Už nikdy mi tak neříkej. Jmenuju se Čtyřka." Pak jsem ji pustil a ona se sesunula na zem. Viděl jsem tu hrůzu a náznak slz v jejich očí. Trhaně se nadechovala a tiskla si ruku na hrdlo. Bývala sice neohroženou, jako já, ale ruku na srdce já jím býval déle. "Sakra.." Vykřikl jsem a rozbil nejbližší skleněný popelník a zeď. Klekl jsem si k Chris. Na krku měla otisk mé ruky. Pomalu jsem vzal její drobný obličej do dlaní. "Chris omlouvám se, tohle jsem nechtěl.." Cítil jsem, jak se mi do očí vlévají ty protivné slzy. Chris se na mě usmála a pohladila mě po tváři. Na vteřinu jsem sebou cuknul.

"Je to dobrý, moje chyba, nic se nestalo.." Pomohl jsem jí na nohy. Nedokázal jsem pochopit, jak se sem může neustále vracet a ještě tvrdit, že je to v pohodě. Někdo by ji měl zřejmě prohlásit za svatou, když to se mnou dokáže takhle přežívat. "Dobře, vidím, jak si to vyčítáš a věděla bych to, i kdybych měla zavázané oči, takže to zopakuji už naposledy, je to dobré ano? Jsem přece neohrožená, zvládnu toho víc. Teď si dáš sprchu, já dodělám snídani a uvařím ti čerstvou kávu, ano?" Neměl jsem sílu jí říct ne, tolik se snažila. Přikývl jsem a když jsem mířil do koupelny, viděl jsem, jak zvedá ze země první špinavou košili a uklízí. Vážně, nevím, co bych bez ní dělal. Když jsem se vrátil cítil jsem omamnou vůni snídaně a čerstvé hořké kávy. Christina už seděla u stolu a nalévala si do sklenice džus. Byt se za těch pár minut změnil vcelku k nepoznání. Otevřeným oknem sem prodil čestvý vzduch a já bych si popradě nedovolil zápalit si jedinou cigaretu. Věděl jsem, že to dlouho nevydrží, dokud se zase neopiju do bezvědomí, nebo dokud mi zase něco nepřipomene moji drahou mrtvou Tris. Ale s Christinou to bylo o něo lepší. Ona byla světlo a temnota, která ve mě převládala od doby, kdy jsem se dozvěděl o mojí lásce občas potřebovala jeden sluneční paprsek, nebo bych se z toho byl zbláznil. Do roztřesených rukou, kterým notně cházel dávka kofeinu jsem vzal šálek kávy a musel jsem si dávat velký pozor, abych ho nevylil. Nechtěl jsem zničit Christininu práci a snahu. Měl jsem pocit, že je to to nejmenší, čím jí mohu její péči o zchátralého, dříve uznávaného Čtyřku oplatit. Alespoň na chvíli, tu chvíli, kterou mi věnovala předstírat, že je vše alespoň o něco málo lepší. Jí to vykouzlilo úsměv na rtech a mě to alespoň na tu chvilku neublížilo. A ona si zasloužila se usmívat. Nevím, jestli mi opravdu stačilo jen málo, ale někdy mi přišlo, že jsem až tak přesvědčivý, že tomu někdy věřím i já sám. Christina položila sklenici s vodou a natáhla se po mé druhé ruce, na kterou opatrně položila svoi dlaň.

"Je to dobrý. Jsem tady."