I'm Four. And this is my story.

Unexpected visit.

Uplynulo několik dní a můj byt opět upadal do žalostného stavu hodného zoufalce. Jako paprsek světla v sychravém dni jsem vyhlížel z okna Christinu. A když už jsem to jako obvykle vzdal a otevřel novou lahev whiskey, ozvalo se řinčení zvonku. Poslední dobou jsme se vídávali čím dál tím častěji. Prohrábl jsem si rukou vlasy a rychlým krokem jsem přešel ke dveřím.

"Chris.." Usmál jsem se s otevřenou náručí.

"Máme návštěvu.." Dodala Chris poněkud nervozním tonem a hlasitě polkla. Zpoza jejich zad vyšel.. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jak to mohla Chris udělat?

"Jak jsi mohla Chris.." Procedil jsem mezi zuby a chytl Caleba pod krkem. Už už jsem napřahoval pěst proti jeho obličeji, kdž promluvila Chris.

"Fajn Čtyřko, klidně mu ten jeho.." Odmlčela se. "Ksicht rozbij, ale dělej to až za dveřma tvýho bytu jo?" Pustil jsem toho frajera, protože mu očividně docházel kyslík a otočil se na Christinu.

"Proč jsi ho sem tahala Christino? Musela jsi vědět, jak budu reagovat a že ho nemůžu ani vidět." Zatím co se Caleb pohnul, díky svým rychlým reflexům jsem ho opět uzemnil ránou do hrudníku. Christina se zhluboka nadechla a přešla směrem ke mě. Opatrně mi položila ruce na rameno a já se trochu uvolnil.

"Čtyřko, já to chápu a věděla jsem, jak zareaguješ. Ale to je v pořádku. Máš mé svolení mu rozbít hubu, vážně, ale nemůžete se jeden druhému neustále vyhýbat, nepozdravit se a ani se navzájem nepodívat do očí. Vyříkejte si to, křičte na sebe, perte se, jak chcete, jen už to prosím vás vyřešte. Prosím. Udělal první krok, přišel, udělej ten druhý.."

"Ale Chris.."

"Říkal jsem ti, že to nemá cenu Chris.." Ozval se Caleb.

"Kvůli mě?" Zvýšila Christina hlas, usmála se na mě a zamrkala.

"Tak fajn, ale jen proto, že jsi to ty." Otočil jsem se a zvedl Caleba za límec.

"Budeme se prát, nebo si to usnadníš?" Zavrčel jsem na něj. Hlavně, že žádné násilí. Z nosu mu přýštila krev. Jen bezmocně zvedl ruce.

"Kvůli. Tobě. Je. Tris. Mrtvá." Za kždým slovem následovala rána do obličeje. Věděl jsem, že nejsem takový, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to jeho chyba. Calebův obličej nebyl pod množství krve a čerstých modřiv k poznání. Z mé pravé pěsti už odkapávala krev. Když jsem se napřahoval znovu pro další ránu, tentokrát bez komentáře, zadržela mou dlaň drobná ručka Christini.

"Je to dobrý. Stačí. Dovolila jsem přizabít, ne zabít." Usmála se a opatrně mě otočila od Caleba k sobě a posadila mě na barovou stoličku, zatím co mi opatrně stírala krev z ruky, po Calebovi mezitím hodila ručník a doporučila mu, ať vstane. Vypadal z části překvapeně, ale z další části a to z té větší smířeně.

"Už jsi okay Čtyřko?" Pevně jsem zaťal pěst.

"Jsem cokoliv, ale ne okay. Vždyť jsi mi přitáhla do domu chlapa, kterýho nenávidím ze všech nejvíc, protože zabil jedinou lásku mého života a ještě ho nemám kvůli tvým krásným očím zabít, když mám tu nejlepší možnost?"

"Myslíš, že by tohle chtěla?" Ozval se chraplavým hlasem z rohu Caleb.

"Jak se opovažuješ o ní mluvit?" Cítil jsem, jak mi po tváři teče slza. Naštvaně jsem ji setřel. "Tohle nemá cenu, vypadněte oba a pokud se tu chceš ještě někdy ukázat Christino, tak sama."

"A myslíš že mě to nesžírá každý den? Že mě nebudí noční můry, že můžu s klidem spát, aniž bych měl příšerné výčitky svědomí? Ne, ale ruku na srdce, myslíš že jsem měl nejmenší šanci ji zastavit? Byla ryhclejší než já, silnější než já, byla přesně to, co jsi z ní udělal. Neohrožená. A myslíš že jsem to nezkoušel? Zkoušel a nejednou, ale oba víme, jak tvrdohlavá hrdinka to byla. Neměl jsem šanci a ty to víš a vyčítáš to mě, protože tě mrzí, že jsi tam nebyl a nemohl jsi tam jít místo ní. A neuvědomuješ si, že ona by na tom možná byla stejně jako teď a jak oba známe.. Tris, vyvedla by ještě nějakou melodramatickou blbost. A to je přece hloupost. Ujišťuji tě, že ze sebou téměř nedokážu žít a nedokážu se podívat do zrcadla Čtyřko, ale chápu, jak se cítíš, věř mi že jo, uvědom si, že to byla moje sestra.." Kývl jsem na něj.

"Fajn." Prohlásila Christina a mávlana Caleba, aby zmizel. Sedla si vedle mě a opatrně mě vzala za zraněnou ruku. "Je to lepší?" Zeptala se.

"Má pravdu a já to uznávám, ale to neznamená, že s ním musím trávit aždou chvíli svého volného času." Pronesl jsem suše. Christina se pousmála, zřejmě jí to stačilo. Pomalu se mi opřela o hrudník a já ji objal kolem ramen.

"To nevadí, můžeš každou chvíli tvého volného času trávit se mnou." Usmál jsem se.

"Víš, že mám teď spoustu volného času?"

"To doufám." Usmála se a zbytek dne jsme tiše hleděli z okna, dokud jsme oba neusnuli.