Někdy si sám sednu
pozoruji hvězdy
pak si do nich lehnu
a sním o nesplnitelných přáních
sleduju jak svět přede mnou spěchá
v klidu mě nikdy nenechá
má hlava a svět
konflikt nekonečný
všechno co bych už měl umět
chci se schovat, chci tu na chvíli nebýt
a snít dál o světě ve kterým lásce chce se žít
protože umírá
a já se ptám
proč
a jak umírá
není pro co žít
a jak tak koukám na hvězdy
až se skoro hroutím
přestávám věřit
začínám strach mít
Nikdy nepřestanu věřit
na padající hvězdy
protože ty nejvíc léčí
Lidi vymýšlej vtipy a mají blbý řeči
protože mi nerozumí
a já jsem asi šílenej
a já jsem asi sám
jsem tak ale spokojenej
já se tak prostě mám
a tak někdy mám pocit
že je lepší v něco se proměnit
v něco co nevěří na pohádky a v realitě žije
protože jinak to občas nejde, tak to je
jsem jen duch
nejsem přítomný
jsem jak vzduch
není to vhodný
doufat není vhodný
snít není vhodný
žít podle srdce není vhodný
a tak se ptám
co je normální?
protože mám pocit, že je to jen fantazie vytvořená davem, který nikdy nesní o padajících hvězdách...
jsem jak vychrtlej gepard co nikdy nemá hlad
jsem jak šachová figurka co dala pat
jsem jak nejrychlejší běžec kterýmu chybí noha
jsem jak malý dítě hrající si na boha
jsem jak vlajka ve větru co nevlaje
jsem jak hvězda, co mě nepotřebuje...
