Age does not matter

Part 8

Ráno. Ráno je to nejhorší. Nenávidím ta ráno po nějaké akci, protože je mi tak špatně, že ani pomalu nevím kdo jsem. 

"Ó můj bože. Chci umřít." Zašeptala jsem si do polštáře a odhodila ze sebe peřinu. Pomalu, ale opravdu pomalu jsem se posadila. Držela jsem se za hlavu, protože to byla ostrá a tupá bolest, až se mi začaly dělat mžitky před očima. Rychle jsem zamrkala a než jsem se vzpamatovala utíkala jsem k záchodové míse, kam jsem vyklopila celý svůj včerejší 'obsah' žaludku. Když jsem tento rituál dokončila bolest hlavy už nebyla taková velká. Vyčistila jsem si zuby a došourala jsem se do kuchyně. Můj otravný bratr seděl u stolu a vedle něho byl jeho kufr. 

"Odjížíš?" zašeptala jsem se slzami v očích. 

"Jo, musím nečekaně odletět zpátky. Mám tam důležitou práci. Promiň." Odpověděl mi stroze a jedna neposlušná slza přetekla. 

"Kdy?" 

"Odlítám v osm večer, takže máme ještě spoustu času pro sebe." Usmál se a překonal vzdálenost mezi námi. Silně mě objal a já jeho taky. Začala jsem mu brečet do trika a nemohla jsem přestat. Po několika minutách jsem se odtáhla, utřela jsem si uslzené oči a šla si dát snídani. Nechtělo se mi nic chystat a proto jsem si jen vzala jogurt a sedla si na linku. Niall šel do obýváku a pustil si televizi. Tohle ráno náhle přerušil zvonek. Odložila jsem jogurt a šla otevřít. 

"Ahoj Harry" vesele jsem pozdravila svého dlouholetého souseda. V ruce držel jeho syna. Malého Rayana. Harrymu je teprve dvacetdva a už ho vychovává samotného. Harry měl něco s nějakou holkou a ta poté otěhotněla. Když porodila tak utekla z nemocnice. Harry se k tomu postavil zodpovědně a vzal si Ryana k sobě. Několik měsíců ho navštěvovala sociálka, ale on to všechno zvládl. Párkrát jsem malého hlídala, ale to tu ještě byla Jade. Už je to dlouho, alespoň šest měsíců. Ryanovi jsou teď skoro tři roky.

"Ahoj Pezz" pozdravil mě vesele a posunul si Ryana ve své náruči. 

"Co potřebuješ?" mile jsem se zeptala a doufala, že mi nechce dát na hlídání to dítě. 

"Je mi to blbé, ale potřebuju hlídání a naši nemůžou. Nikomu jinému ho nesvěřím. Je to jen na pár hodin. Kolem třetí hodiny si pro něj přijdu. Jenom tě prosím, pohlídej mi ho. Opravdu to potřebuju." Má noční můra je tady. Mám ráda děti, ale hlídat dítě když máte kocovinu není sranda. Zvlášť takové aktivní dítě. 

"Em. Tak jo, ale budu s ním muset jít na nákup abych koupila něco k jídlu, protože tady nic nemám a nepočítala jsem, že tu budu mít dítě, takže se podle toho budu muset zařídit." Usmála jsem se a on přikývl. 

"Jo, dobře. Takže, kočárek ti hned dám. Vem prosím Ryana abych mohl dojít pro ten kočárek." Podal mi malého blonďatého anděla s ďáblem v těle a já se na něj uculila. Dveře jsem nechala otevřené, jelikož Harry bydlel naproti mě. Odnesla jsem Ryana do obýváku a stoupla si před televizi aby mě můj 'milý' bratr viděl. 

"Ježíš. To je tvoje?" zeptal se a jeho obočí vyletělo k obloze. 

"Oh bože. Jenom to ne." Zasmála jsem se a malý Ryan se si taky smál. Nebo se o to pokoušel. Podala jsem ho Niallovi a ten si ho s úšklebkem vzal do náruče. Pořádně si ho prohlédl a pak se na mě podíval.

"Není to náhodou Harryho dítě?" Chytrý kluk.

"Jo je, potřebuje ho pohlídat a my dva nemáme co dělat takže, jsem mu vyhověla. Pohlídáme ho." Zakřenila jsem se a Niall protočil oči. Šla jsem na chodbu a cestou se dívala co s Ryanem provádí Niall. Lítal s ním ve vzduchu a to dítě vřískalo, pištělo a smálo se. Uchechtla jsem se a všimla si Harryho, který přišel s malou taškou a kočárkem k nám na chodbu.