Zdravím, zdravím!
Jelikož končí podzimní přestávka a zároveň se nezadržitelně blíží první podzimní den, přicházím s první kapitolou. Nevím jak vy, ale já se moc těšila, až se s vámi budu moct podělit o další příběh :)
Takže vám přeji krásný víkend a příjemné čtení <3
-B.
Kapitola 1.
"Ještě poslední otázka," nadechla jsem se rychle, ale to už se ke mně ten nabubřelý pitomec otočil zády a zmizel se svojí PR manažerkou v davu ostatních pilotů. "Nesnáším ho," pronesla jsem tiše směrem ke kameramanovi Lucasovi, který jen nesměle pokrčil rameny a zatvářil se trochu lítostivě. "Všichni ostatní jsou schopní poskytnout mi normální rozhovor. Úplně všichni. Kromě Leclerca," zavrčela jsem.
"Chová se takhle ke všem. Nevím, proč to řešíš," poznamenal Lucas.
"Já vím. A stejně ho všichni zbožňují. Fakt to nechápu."
Dělat reportérku pro sportovní televizi byl můj sen, jak daleko jen moje paměť sahá. Ale dělat reportérku Formule 1 pro největší francouzský sportovní kanál přesahovalo všechny moje sny snad stonásobně. A nejen moje, ale i sny mého dědy. To on mě k formulím přivedl. Každý rok mě brával alespoň na jeden závod a už od útlého věku jsem byla posedlá vším, co mělo motor a jezdilo rychle. Když děda onemocněl, slíbila jsem si, že všechny svoje znalosti a zápal jednoho dne nějak využiji. Stihla jsem dostudovat žurnalistiku a začít psát pro jeden menší motoristický časopis, než se dědův zdravotní stav dramaticky zhoršil, a nakonec své nemoci podlehl.
V několika následujících týdnech a měsících jsem si připadala naprosto zlomená. Děda pro mě byl vším. Oba moji rodiče byli profesionální sportovci a spoustu času trávili mimo domov, a tak jsem většinu svého dětství žila s dědou v Nice a doprovázela ho na jeho častá putování ve stopách F1.
Až teprve po půl roce od jeho smrti jsem si dokázala znovu pustit závod v televizi a od té doby neproběhl jediný, který bych neviděla. Založila jsem si účet na Instagramu, který se F1 věnuje a moji sledující během krátké chvíle vystřelili na více než 300 tisíc. A tehdy si mě všiml Sport + a nabídl mi místo. Líbil se jim můj zápal a můj přehled a zároveň to, že z žurnalistiky mám titul. A jelikož nejsem blázen, místo jsem s díky přijala. A nelitovala. Kromě okamžiků, kdy jsem musela dělat rozhovor s Charlesem Leclercem.
Bože, jak já toho chlapa nenávidím. Svým odporem k novinářům byl proslulý odjakživa a ještě více se to vyostřilo poté, co nedosáhl na svůj druhý mistrovský titul. Ale z nějakého důvodu si jako nejčastější terč své nenávisti vybíral právě mě. Dobře, možná jsem o něm na svém Instagramu nemluvila většinou zrovna hezky, ale proč bych taky měla? Zahodil svůj druhý titul kvůli své nedisciplinovanosti, neprofesionálnímu přístupu a nezávaznému sexu.
Jsem ta poslední, co by chtěla někoho soudit. To mi věřte. Ale člověk prostě nemůže mít všechno a Leclerc k tomu nejspíš bude muset dojít tak, že se buď vzpamatuje nebo ho vykopnou z týmu. Ale koneckonců je to jeho boj. Co mi vlastně je do toho?
"To byl zase den," zahlásila jsem do telefonu místo pozdravu. Vivi se na obrazovce ušklíbla a zakroutila hlavou. "Přejdu bez komentáře to, že mi voláš během polední pauzy, kterou jsem chtěla využít ke krátkému šlofíku a nechám tě pokračovat."
"Promiň, zapomněla jsem na tvůj poobědový rituál. Přijde mi, jako bychom se neviděly měsíce," povzdechla jsem si dramaticky.
"Neviděly jsme se 14 dní," nadzvedla Vivi obočí.
"Já vím, ale stejně. Ty nevíš, jaké to je, když musíš trávit dva týdny s Lucasem."
"Jo jasně. Úplně tě vidím, jak místo abys poznávala krásy Japonska, sedíš na hotelovém pokoji a hraješ piškvorky se svým kameramanem. Viděla jsem tvoje stories," utrousila suše.
"Dostala jsi mě, vzdávám se," zasmála jsem se.
"Co se stalo tak hrozného?"
"Leclerc," zamručela jsem jen.
"Jednou s ním skončíš v posteli. Jsi tím chlapem divně posedlá."
"Cože prosím?!" vykřikla jsem. "Nemůžu ho vystát. Je to ten nejvíc arogantní, sebestředný a tupý člověk, kterého jsem kdy potkala."
"Hm. Samozřejmě. Tenhle dialog na téma Charles je idiot a nesnášíme ho, jsme vedly nejmíň stokrát. Ale hádej co. Ty sis tu práci vybrala. On je jen její malinká součást."
"Neříkej mu křestním jménem," zakňučela jsem a Geneviève se zasmála.
"Budu muset jít. Za chvíli otevíráme a nechci, aby mě zákazníci viděli válet se na gauči. Užij si Japonsko a zkus se soustředit na něco jiného, než svoji nenávist vůči Charlesovi. Mám tě ráda, pá," řekla.
"Neříkej mu tak!" zopakovala jsem, ale hovor už byl ukončen.
Následující den, tedy v sobotu ráno, jsem si během vydatné hotelové snídaně prošla svoje poznámky pro televizní vstupy, které byly naplánované pro nedělní předzávodní studio. Klasická rutina závodního víkendu, nic extra zajímavého, jen spousta technických detailů, o kterých většina smrtelníků a normálních lidí nemá ani ponětí. A ruku na srdce, ani o nich ponětí mít nepotřebuje.
Nicméně tentokrát bylo něco jinak. U stolu nedaleko mého seděla čtveřice mladíků oblečená v zářivě rudých týmových tričkách Ferrari, jejichž barva se mi téměř vpalovala do rohovek. Přimhouřila jsem oči a lehce naklonila hlavu na stranu, nejspíš abych dala všem jasně najevo, že se snažím pochytit jejich konverzaci. Bohužel mi po několika větách došlo, že mluví italsky s takovou kadencí, že se svými začátečnickými znalostmi jsem neměla nejmenší šanci pochytit obsah jejich rozhovoru. Jediné, co mi neuniklo byl velmi nabroušený tón a jméno "Leclerc" zmiňované pořád a pořád dokola. Tiše jsem proklela svůj nedostatek odhodlání, který mě nikdy nepustil přes více než 20denní řadu v italštině na Duolingu, sbalila si svoje papíry a vytratila se hledat Lucase, abychom společně mohli vyrazit na okruh.
Budu moc ráda za hlas a komentář <3
