Po rodinném obědě s mojí starší sestrou, jejím zabedněným manželem a jejich dvěma ukřičenými dětmi jsem se na páteční večeři s Leclercem vlastně těšila. Protože nic nemohlo být horší než to, co jsem právě zažívala. I když je moje mamka znamenitá kuchařka, jídlo mi zhořklo v ústech a skoro jsem nebyla schopná polknout jediné sousto.
"A co ty, Claire? Už konečně uvažuješ o stabilním zaměstnání?" zeptal se mě Rafael při hlavním chodu.
"Já mám stabilní zaměstnání," procedila jsem skrz zuby a neunikl mi pohled, který si Élise a Rafael vyměnili.
"Jen jsme si říkali, že u Rafa ve firmě by se určitě našlo nějaké místo, kdybys..."
"Nemějte péči," zabručela jsem a strčila si do pusy plátek rajčete.
"Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses už usadila na jednom místě. Přece jen ti brzy bude 27 a..."
"Hele, já to chápu. A nezlob se na mě za to, co ti řeknu. Ale tohle je můj život. To že se tobě nelíbí, jak s ním nakládám, neznamená, že nemůžu být spokojená," řekla jsem důrazně a snažila se nezvýšit hlas.
Cítila jsem, jak nálada u stolu během sekundy dramaticky zhoustla.
"No, možná bychom si tohle téma měli schovat spíš na dezert?" navrhl táta a já se na něj naštvaně podívala.
"Co kdybychom tohle téma neřešili vůbec?" řekla jsem, odložila příbor a složila si ruce do klína.
"Vždyť víš, že pro tebe chci jen to nejlepší," snažila se na konverzaci navázat Élise později, když jsme všichni seděli na terase a užívali si jarní sluníčko.
"Vážně se o tom nechci bavit," zamručela jsem a opravdu doufala, že to pustí z hlavy.
Takhle to bylo pokaždé. Při každém našem setkání jsem se před ní a Rafaelem musela obhajovat a utvrzovat je v tom, že vím, co dělám. A že rozhodně nechci nastoupit do Rafaelovy firmy prodávající luxusní kávovary, ať už kávu miluji sebevíc.
"Dobře, promiň," povzdychla si Élise a já na ni překvapeně pohlédla. Takhle jednoduše se většinou nevzdává.
"A co nějaký chlap? Někdo na obzoru?" zeptala se a tentokrát byla řada na mně si povzdechnout.
"Jo, je to fajn," zalhala jsem a na chvíli si přála, aby se vrátila k rozebírání mé pro svět absolutně nepřínosné práce.
"Tak to je skvělý, Claire. Je to vážný?" rozzářila se a mně neuniklo, že i mamka s tátou nastražili uši.
"Ne, vlastně je to dost čerstvý. Sešli jsme se jenom párkrát," lhala jsem dál a doufala, že nejsem rudá jako to rajče, co mě tlačilo v žaludku. No co? Když už jsem ani Vivi nedokázala vymluvit, že s Leclercem se o žádné rande nejedná, mohla bych to využít i ve svůj prospěch. Je to rande? Ne, jasně že ne. Ale jdu ven s chlapem? Ano. Ano, jdu.
"Kdo je to?" zapojila se do konverzace mamka, která už zvědavosti nedokázala dál odolávat.
"To je jedno. Znám ho z práce," mávla jsem rukou. Hele, další pravda.
"Jak se jmenuje? Odkud je? Kolik má let?" Otázky se sypaly tak rychle, že jsem ani nedokázala rozeznat, kdo se zeptal na co.
"M-marc?" vykoktala jsem. To že ho nesnáším neznamená, že neznám celé jeho jméno. "Je...Francouz a má 28. Až bude čas, řeknu vám víc. Ale teď už toho prosím nechte." A světe div se, ta maličká naděje na to, že bych si konečně mohla najít kluka jim stačila k tomu, aby mi dali doopravdy pokoj.
Po nevídaně klidném večeru i následujícím dopoledni jsem si sbalila svoje věci, rozloučila se s rodinou a zamířila zpátky do Nice, abych dohnala pracovní povinnosti a pověnovala se svým sociálním sítím, které jsem při tom všem poněkud zanedbávala.
V pátek dopoledne jsem vtrhla do kavárny a celá vystresovaná si to namířila rovnou za Genevieve.
"Vůbec nevím, co na sebe," zaúpěla jsem. Vivi párkrát zamrkala a pak se jí rty roztáhly do širokého zlomyslného úsměvu.
"Vzhledem k tomu, že se definitivně nejedná o rande ale o pracovní schůzku, doporučuji ti ten pěkný šedý kalhotový kostýmek. Místo kabelky si vezmi kufřík, ať máš do čeho dát všechny pracovní podklady," řekla.
"Ha, ha," zamručela jsem hořce a svezla se na své vyhrazené místo na pohovce.
"Nechápu, že jdeš s tímhle dotazem zrovna za mnou. Oblíkáš se mnohem líp než já," pokrčila rameny Vivi a aniž bych si cokoliv objednala, postavila přede mě šálek kávy.
"Já vím," uznala jsem.
"Jsi z toho nervózní?"
"Trochu," přikývla jsem, ale Vivi jen zvedla obočí a já okamžitě rezignovala.
"Fajn. Jsem nervózní. Vím, že jsem o ten rozhovor s ním nestála, ale přemýšlela jsem o tom a mohlo by mi to dost pomoct. Ale jen pokud to vyjde. A to hodně závisí na tom, jak proběhne dnešní večer."
"Poradila bych ti, ať jsi sama sebou, ale v tomhle případě..." Důrazně jsem se na ni podívala a ona se jen sladce usmála.
"Buď na něj milá," řekla nakonec.
"Nejsem si jistá, jestli to dokážu," povzdychla jsem si.
"Představ si, že jsi na tom rande místo něj se mnou," zazubila se.
"Není to rande, Vivi!"
Ani jsem se nenadála a bylo za deset osm. Stála jsem před zrcadlem v chodbě svého bytu a snad po dvacáté deváté kontrolovala svůj make-up a přehodnocovala, jestli jsem se oblékla vhodně. Nejsou ty šaty trochu moc? Není ten make-up trochu moc? Ale než jsem se stihla vydat do koupelny a odlíčit se, pípla mi na telefonu zpráva: "Jsem tady –CL."
