Vracet se po tak dlouhé době domů pro mě bylo vždycky velmi emotivní. Hodila jsem kufr na podlahu svého bytu v Nice, který jsem zdědila po dědečkovi a utíkala rovnou do kavárny Le Coin Créatif, který s pýchou vlastnila a provozovala Genevieve. Bylo úterý dopoledne, měla jsem za sebou náročný noční let, během kterého jsem kvůli brečícímu miminu ani na vteřinu nezamhouřila oči. Ale touha vidět moji nejlepší kamarádku a dát si to nejlepší kafe v Nice byla silnější než touha se pořádně vyspat.
"Mě snad šálí zrak!" vykřikla Vivi, jakmile její temně zelené oči našly ty moje. Vyrazila zpoza baru a sevřela mě ve vřelém objetí.
"Chyběla jsi mi," zašeptala jsem do jejích divokých zrzavých kadeří.
Jestli někdo vypadá jako svobodná umělecká duše, je to Genevieve. Její vlasy jsou definicí nespoutanosti, v očích jí tancují jiskřičky neuhasitelné energie, oblečení má věčně zapatlané od barev a voní jako směs čerstvé kávy, olejových barev a lehkého květinového parfému.
"Ty mně taky," usmála se a odtáhla mě na pohovku stojící nejblíž k baru. "Máš mi toho hodně co vyprávět!"
"Všechno jsem ti už dávno řekla," pokrčila jsem rameny a zívla si, což na Vivi zapůsobilo jako známka toho, že nutně potřebuji svoji denní dávku kofeinu.
Během pár minut přede mě postavila šálek a croissant k tomu a posadila se vedle mě.
"Musíš být úplně vyřízená," poznamenala.
"Hm," broukla jsem a usrkla své horké kávy.
"Nejdřív několik náhodných setkání s panem dokonalým a teď ještě tak vyčerpávající let," povzdychla si.
"K dokonalosti má hodně daleko," protočila jsem očima. "Nicméně..." začala jsem, ale pak si k ústům znovu přiložila šálek, abych zintenzivnila její napětí.
"Nicméně co?"
"Domluvili jsme si pracovní schůzku," přiznala jsem.
"Cože? Kdy?"
Vytáhla jsem z kapsy telefon a našla konverzaci s Leclercem, kde jsme se domluvili na přesném termínu našeho setkání.
"Nemůžu se dočkat našeho rande?" zalapala po dechu. "Claire! Ty s ním flirtuješ!"
"C-cože? Fuj! Rozhodně ne!" zakoktala jsem se. "Je to jen interní vtip!"
"Jasně, interní vtip. Vyzvedne tě u tebe doma, jdete do jedné z nejlepších restaurací v Nice, a to všechno v osm večer. Na pracovní schůzky se chodí v poledne, ne v pátek večer."
"Vůbec tomu nerozumíš. Je zaneprázdněný, jindy nemohl," snažila jsem se obhájit.
"Nemohl jindy než v pátek večer na romantickou večeři. To je mi ale náhodička!" smála se Vivi a já jen těžko odolávala nutkání rýpnout ji prstem pod žebra.
"Já ti to přeju, vážně. Nebyla jsi na rande už celou věčnost. Jen mi přijde legrační, že ze všech lidí jdeš zrovna s někým, kým tak otevřeně pohrdáš."
"Tak ještě jednou a naposledy. Není to rande!" procedila jsem skrz zuby, ale bylo jasné, že její názor už nic nezmění.
Následující den jsem se vyspala do růžova, sbalila si věci na dva dny a vyrazila do asi 20 kilometrů vzdáleného městečka Contes, kde bydlí moji rodiče. Po ukončení svých profesionálních sportovních kariér udělali to, co udělá po padesátce každý rozumný Francouz. Prodali byt ve městě a koupili si menší vilu na venkově s vinicí a vinným sklípkem. Všechno přebudovali a zrekonstruovali a vytvořili z domku a okolí prostředí, které jako by vypadlo ze stránek milostného románu.
Vystoupila jsem z auta a po štěrkové cestě došla ke hlavním dveřím, kterými jsem bez pozvání vešla dovnitř. Domem se nesla vůně levandule, kterou moje mamka milovala. Na poličkách stály tenisové a cyklistické trofeje a zdi byly poseté rodinnými fotografiemi. Sama pro sebe jsem se usmála a vyrazila do obývacího pokoje, kde jsem tušila přítomnost své rodiny. "Tak mě tady máte!" ohlásila jsem se a přilákala tím pozornost tří párů očí. Jako první vyskočil z gauče Adam, který se rychlostí světla vrhnul do mé náruče. "Claire! Claire je tady!" křičel nejspíš pro případ, že by si mě ostatní nevšimli.
"Perfektní načasování jako vždy. Na oběd dorazí Élise," oznámila mi s úsměvem mamka poté, co mě políbila na obě tváře stejně, jako to před několika málo okamžiky udělal taťka.
Svoji starší sestru Élise jsem neviděla už několik měsíců. Vždycky jsme měly dobrý vztah, ale jak jsme obě dospívaly, naše zájmy se začaly výrazně lišit a někdy bylo nesmírně těžké, najít společnou řeč. Élise byla odjakživa mateřský typ. Když se před 12 lety narodil Adam, byla to právě Élise, kdo zastával mateřskou roli, když měla mamka moc práce. A byla to právě Élise, kdo měl problém pochopit moje rozhodnutí "vzdát se svých nejlepších let" kvůli lítání po světě a dokumentování osudů dvaceti "bohatých týpků jezdících dokolečka po okruhu". Podle ní jsem měla dávno mít stabilní vztah a pracovat na založení rodiny. To byla její představa spokojeného života. Ta jediná možná.
