Tři lásky, jedno srdce

13. kapitola - úplněk jako zdroj únavy

Rozhodla jsem se na Poberty počkat před hlavní bránou. Když jsem je slyšela přicházet, rychle jsem se proměnila. Ihned jsem viděla svět z mnohem menší výšky, než na jakou jsem zvyklá a místo na nohy jsem si koukala na černo-hnědo-zrzavo-bílé tlapky.

Abyste to pochopili, tak musíte vědět, že jsem vlastně neregistrovaný zvěromág. Naučila jsem se to o prázdninách, když jsem se nudila a touha po svobodě mě dohnala k proměňování ve zvíře. Váhala jsem nad tím, zda se mám registrovat či ne a nakonec jsem to neudělala. Zaprvé bych tím odevzdala rodičům mojí nejsilnější zbraň a zadruhé má svoje výhody umět v téměř každé situaci prakticky nepozorovaně zdrhnout.

Takže tedy, když jsem je slyšela přicházet, proměnila jsem se ve čtyřbarevnou kočku. Když kolem mě procházeli, samozřejmě pod pláštěm (Remus s nimi nebyl), Tichošlápek poznamenal: "Ahoj, kotě, nevím na co tu čekáš, ale vím, že brzy tu bude probíhat vlkodlak a to není moc bezpečné, ani pro tebe ne." Jen počkej Blacku, kdyby jsi věděl, komu si právě řekl kotě. Odolala jsem nutkání po něm skočit, místo toho jsem se pomalu plížila za nimi.

U vrby mlátičky ze sebe shodili plášť a proměnili se. Najednou jsem před sebou měla velkého černého psa, mohutného jelena, a někde pod nohama jsem jim slyšela sušit Petera v podobě krysy. Krásná představa.

Najednou vrba mlátička znehybněla a všechny tři zvířata vlezly do díry mezi kořeny. Já vlezla hned za nimi. Ubírali jsme se hliněným tunelem, který vypadal, že nám každou chvíli spadne na hlavu. Naštěstí se tak nestalo. Bez újmy na zdraví jsme došli do jakési barabizny, kde byla většina nábytku zničená, na podlaze třísky, několik schodů propadlých a dvoje dveře vysazené z pantů. Vždyť my jsme v Chroptící chýši! Tak proto si vesničané myslí, že tu straší.

V něčem, co velmi vzdáleně připomínalo ložnici na nás čekal Remus, dosud v lidské podobě. Dvanácterák se proměnil zpět, Červíček a Tichošlápek zůstali zvířaty. Vyšplhala jsem se na nebesa, kde jsem se usadila, ocas důstojně omotaný kolem tlapek, a tiše pozorovala dění v místnosti. "Všechno dobrý Náměsíčníku?" optal se James. "Jasně, ale proč jste s sebou brali tu kočku?" všiml si mě Remus. Než stačil kdokoliv odpovědět, Náměsíčník strašlivě zařval. Dvanácterák ze sebe rychle udělal jelena, ztělesnění své přezdívky. Pět dlouhých minut jsme čekali naprosto bez hnutí, kromě Remuse, který řval, až se otřásala podlaha.

Když místo něj stál vlkodlak, černý pes alias Sirius k němu přistoupil a přátelský ho dloubl čumákem do ramene.

Poté se celá skupina rozběhla do tunelu a ním zpátky. Na nic jsem nečekala a vyběhla za nimi.

Přibližně v době, kdy začíná svítat jsme se vrátili do Chroptící chýše, já samozřejmě kus za nimi. Z toho všeho pobíhání mě bolely tlapky, takže jsem zůstala sedět ve dveřích. Všichni včetně Remuse se proměnili zpět v lidi. Já jsem zůstala a rozhodla se k nim lísat, snad mě potom donesou do hradu, protože sama to neujdu.

O deset minut později, ač jsem tomu nemohla uvěřit, jsem se nesla do hradu v náručí Jamese Pottera.

Bohužel mě donesl až k nim do ložnice. A ještě ke všemu se všichni začali převlékat do uniforem. Vážně jsem nestála o pohled na kompletně nahé Poberty, proto jsem vystřelila z jejich pokoje a ve společenské místnosti ze sebe udělala člověka. Už to ani nebolelo, dělala jsem to tolikrát, že jsem si zvykla. Strašně ospalá a unavená jsem se dokopala do postele.

Než jsem stihla usnout, zazvonil Liliin budík. Zavrčela jsem nevolí a otočila se na druhý bok. O chvilku později na mně přistálo zaklínadlo Aguamenti. Vymotala jsem se z mokré deky a šla spáchat ranní hygienu.

Po dvou šálcích kávy ze mě ospalost jakž takž spadla a já si s hrůzou uvědomila, že dnes začínáme přeměňováním. McGonagallová mi to dá pěkně sežrat.

Jak jsem očekávala, málem jsem umřela a přese všechnu snahu se mi nepodařilo přebarvit šedou myš do ruda.

Zbytek dne jsem chodila jako obživlá mrtvola a při večeři jsem omylem podpálila ubrus.

Na pokoji jsem hodila rychlou sprchu a zalezla do postele s přáním strávit v ní minimálně měsíc. Sotva jsem se dotkla polštáře, tak jsem usnula.

Omlouvám se za sté přepsání kapitoly. Nějak jsem přišla na nápad, že z myšlenky na druhou verzi udělám pokračování a tak se také stane, ovšem až potom, co dopíšu tohle. Doufám, že se vám tenhle blábol líbí a s přáním hezké neděle
               Vaše Emily