Tři lásky, jedno srdce

16. kapitola - lidské teplo

Hostina v Předvečer všech svatých byla úžasná. Jakmile jsem vešla do Velké síně, okamžitě jsem přestala myslet na Severuse, na to, že jsem se mu chtěla omluvit, nebo mu dát jednu  do držky.

Všude se třepetaly mraky černých netopýrů a má každém kroku zářily Hagridovy vydlabané dýně. A nejlepší byl zlatý hřeb večera, o který se samozřejmě postarali Pobertové. V polovině hostiny vpadl do Velké síně Filch s paní Norrisovou v náručí a všichni se okamžitě začali smát. Ono na Filchovi normálně sice nebylo nic moc směšného, ale jelikož jeho vlasy měli stejně jako srst paní Norrisové zářivě růžovou barvu, byl tu i důvod ke všeobecnému veselí. Dokonce i učitelé se lehce pousmáli.

V nebelvírské společence veselí pokračovalo. Black a Potter sklízeli imaginární růže a ohromný potlesk, většina studentů totiž jak Filche, tak paní Norrisovou upřímně nenáviděla. Dokonce i Lily se prodírala davem gratulantů. Na chvíli jsem se lekla, že ji očarovali matoucím kouzlem, ale když promluvila, všechny obavy se ukázaly jako neopodstatněné. "Nevím sice, co si představujete pod pojmem legrace, ale přebarvit školníkovu kočku narůžovo je už podle mě trochu moc. Takže, já jdu spát a jestli uslyším nějaký hluk, tak vám osobně udělím školní trest," vyplivla na ně a otočila se k nim zády.

"To bylo dobrý, Lil," pochválila jsem jí cestou do ložnice. "Díky Em," usmála se na mě. Pak se zavřela v koupelně a za chvilku už byla slyšet tekoucí voda.

Celé dva týdny jsem lítala mezi dvěma zásadními rozhodnutími a to jestli mám nebo nemám za Sevem zajít a omluvit se mu. Svědomí mě užíralo k tomu abych za nim zašla, vždycky, když jsem ho viděla u zmijozelského kolejního stolu, cítila jsem se hrozně. Moje hrdost mě naopak přesvědčovala, že za nic nemůžu, on si začal a dokud za mnou nepřijde on, já za ním dolejzat nebudu.

Ale je to tvůj kamarád, ozvalo se moje svědomí.

A co když je mi to jedno?

Není. Běž si s ním promluvit.

Nebude chtít.

Co když za to můžeš ty? Určitě ti odpustí.

Neodpustí...

Tak to aspoň zkus...

Nikdy...

Vždy, když jsem v myšlenkách zabloudila k naší hádce, měla jsem hroznou chuť do něčeho praštit nebo se na místě rozbrečet.

V den mého prvního zápasu, jsem tohle dilema prožívala už od páté hodiny ranní. Po zápase si se Sevem promluvím, rozhodla jsem se ukončit tu bitvu v mé hlavě, abych se z toho nezbláznila. Jenže když vyhrajeme, už se mnou tutově nebude chtít mluvit. Ale když to stihnu před zápasem... "Em, už musíme jít, zápas začíná za čtvrt hodiny," šťouchla do mě Lily. Chápala mou nervozitu a nesnažila se mi odvést myšlenky od famfrpálu, za což jsem jí byla neskonale vděčná.

"Na postu brankáře nastupuje Marshall, odražeči jsou Black a Scamanderová, mimochodem zajímavá dvojice a chytač Potter," zaslechla jsem z komentátorského stanoviště.

Potom se ozvalo písknutí madame Hoochové a zápas byl zahájen. Kopnutím jsem vyrazila vzhůru a pevněji stiskla svojí odrážečskou hůl.

V prvních několika minutách se Zmijozelu podařilo vystřelit dva góly, ale nám se díky několika povedeným zákrokům podařilo vyrovnat a později posunout skóre na 30:20 pro Nebelvír.

Po zápase, který nemohl skončit jinak, než naším vítězstvím , jsem se sklesle odebrala do šatny. Sice jsem se snažila nasadit alespoň falešný úšklebek, ale vypadalo to spíš, jako by mě bolely zuby. Jasně, jsem ráda, že jsme vyhráli, ale Severus...

"Seve, promiň mrzí mě to," stali jsme v Sovinci, on ke mně otočený zády, takže si mě doteď nevšiml. "Za co?" v jeho hlase nebylo nic z upřímnosti, kterou jsem v něm slýchala v předchozích letech. "Za všechno... Za to, že jsme vyhráli, ta hádka, ani jsem se ti neomluvila," v mých očích se teď lesklý pravé, nefalšované slzy.

Doufala jsem, že se teď otočí, obejme mě, řekne, že ho to mrzí a všechno že bude zas dobrý. Jak šeredně jsem se mýlila. Prostě kolem mě prošel, a jen uamumal něco v tom smyslu, jako že to nevadí. Falešná, prázdná slova.

Jak moc jsem v tu chvíli potřebovala slyšet ta tři slova. Všechno bude dobrý. Jak malý děcko. Opovrhovala jsem sebou, už jen proto, že jsem se po Severusově odchodu sesunula na podlahu a nechala slzy volně kanout na studenou dlažbu sovince.

Jak jsem mohla předpokládat, kde jsou moje slzy, tam jsou i Poberti. Vtrhli do sovince jako velká voda. Rychle jsem si otřela oči rukávem a snažila se tvářit, že se nic neděje.

Jako první se vzpamatoval Remus. "Vypadněte, vy paka," zašeptal k trojici stojící za ním a postrčil je zpátky po schodech dolů. Pak si sednul vedle mě a nechal mě vyplakat se mu na rameno. "Co se děje, zlatíčko?" zeptal se, když mě obejmul. "Tomu bys nerozuměl, ale díly za účast," pousmála jsem se na něj skrz slzy. "Neboj se, všechno bude dobrý," neobratně hledal slova útěchy. Bylo od něj fajn, že mě neodstrčil a snažil se mě zbavit trápení.

Objala jsem ho nazpět. Snažila jsem se do objetí vložit spoustu nevysloveného. Konkrétně třeba to, že mi na něm opravdu záleží.

Potom jsem musela usnout, protože mě probudil Blackův hlas. "Tady to úplně jiskří. Běž se najíst, já tu s ní zůstanu," řekl a opatrně si sedl místo Remuse. Ačkoliv se Sirius snažil napodobit Náměsíčníkův postoj, něco jako by s ním odešlo, a nemínilo se to vrátit. Zkrátka, nebylo to jako s ním. Neříkám, že to bylo špatné, ale Remus je Remus.

Black mě začal hladit po vlasech. "Nech mě, prosím," i mluvení mě vyčerpávalo, jen jsem šeptala. K mému údivu přestal. "Není ti dobře, odnesu že na ošetřovnu," řekl, když mi zkontroloval čelo. "Počkej," zarazila jsem ho, když se chystal mě vzít do náruče. "Až budou všichni na kolejích," dodala jsem a Sirius si znovu sedl.

Když mě donesl na ošetřovnu, madame Pomfreyová ho vyhnala s tím, že potřebuju klid. Když odešla do své kanceláře, pozorovala jsem hvězdy, které byly vidět oknem u postele. Byla mi zima, ačkoliv jsem byla až po bradu zachumlaná v dekách. Žádná sebeteplejší deka by mě v tu chvíli nedokázala zahřát. Tehdy jsem pochopila rozdíl mezi teplem a lidským teplem.

Pomalu se mi začínaly klížit oči, když jsem slyšela vrznout dveře ošetřovny. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdálo, ale pak se pode mnou prohnula matrace a nějaký hlas na mě začal chrlit všechno možné. "Klid Lily, nech jí odpočívat," ozval se Jamesův hlas. Jamesův!? "Jamesi?" vydechla jsem něco mezi oslovením a otázkou. "Byla bych ochotná se spolčit klidně i s Ty víš kým, kdyby ti to pomohlo," ozvala se Lily na svou obranu. "Tak já už půjdu," zahlaholil vesele James, "nenechte se rušit dámy." Matrace se ihned zvedla o několik centimetrů, přesněji řečeno o jeho váhu.

"Tak jak ti je?" zeptala se Lily znovu, jen co Dvanácterák odešel. Neodpověděla jsem, jen jsem si jí přitáhla do objetí a obě nás přikryla dekou. Lily už nic neřekla, jen mě konejšivě sevřela v náručí.

Přemýšlela jsem, že každý má jiný druh tepla. Lily je jako teplý dech, jako hřejivé objetí blízkého člověka, Remusovo je podobné, jen s přidaným zvláštním jiskřením. Sirius je jako žhavé uhlíky, člověk musí dávat pozor, aby se nespálil. A Sev... toho bych přirovnala k popelu. Když se do něj správně foukne, je ještě teplý, ale navenek působí chladně.

A s těmito filosofickými úvahami o lidském teplu jsem se konečně poddala spánku.