V koutě tichém, sama spí,
ve světě zlém, kde slzy pálí,
dotek chladný ji dusí, tíží,
v každém úsvitu se lži jen blíží.
Přišel, jak stín, jak hadí dech,
šeptem lásku ji sliboval v snech,
pak přišlo jen ticho, slova slábla,
a s nimi víra, co v srdci křehla.
Říkali jí, že svět je krásný,
že láska hřeje, je lehká, jasná,
jenže teď nosí plášť z ran a stínů,
v pohledu, co hledí dolů k vinům.
Ve dne se směje, když svět se dívá,
ale v noci padá, už jen mlčí a zívá.
Ač křičet by chtěla, hrdlo má němé,
přes bolest světa, přes rány jemné.
Nikdo nic neslyší, hlas k nebi stoupá,
nad ránem slábne, opouští doufání,
zůstává jen prázdno, tiché volání,
v srdci ji mrazí – zlomená poupata, co už nekvetou.
ČTEŠ
Rozpolcená
PoetryNěkteří z nás se narodili jako potomci světla, ale já se zrodila přímo z temnoty. *** Sbírka mých temných, dost často depresivních básní, citátů a myšlenek. Jedná se všechny díla, která jsem kdy napsala a které dlouho leželi na dně mého šuplíku. Za...
