Když i Stíny Mlčí

Na Naší Ambasádě

Český hlídač mi pak otevře kovovou branku a pustí mě do areálu. Ve svitu lamp vidím multifunkční venkovní hřiště, nyní zasypané hromadami sněhu. Přes kopce bílé nadílky prosvítají mantinely ledního kluziště, které jsme tu postavili v listopadu. Sníh ze zbytku areálu je nahrnutý tak vysoko, že místy dosahuje úrovně nebo dokonce převyšuje samotné mantinely. Vytvoření kluziště ale nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Vlastní kluziště na ambasádě nám leckdo záviděl. Nevěděl ale o těžké práce které stavba v několika lidech celého kluziště a jeho úprav stojí času. Například mantinely– jsou těžké a musí se nosit v několika lidech. Zabalen do dědova zeleného vojenského pláště v ledové zimě jsem společně s ostatními sešroubovával matkami a šrouby hokejové zábrany přičemž mi z prstů rychle mizela citlivost. Pod mantinely jsme pečlivě natáhli plastovou fólii, aby voda neodtékala moc rychle, a mezery jsme ucpávali směsí sněhu a ledu. A pak už jen čekat – na mráz, který musel dosáhnout alespoň minus osmi stupňů, aby voda dosti rychle zamrzla.

Samotné zalévání ledu byla další kapitola sama o sobě. Hadice jsme táhli z garáží, napojovali na hydrant, a pečlivě dbali na to, aby voda stříkala rovnoměrně po celé ploše kluziště. Kdybychom zalévali jen jedno místo, led by nikdy nezamrzl pořádně. Proces se opakoval několik dní, dokud se povrch nezačal blyštit ve světle lamp jako zrcadlo. 

Ani odhazování sněhu nebyla žádná legrace. Leda možná tak pro Čendu, ten se v tom vyloženě vyžíval. Po každé větší sněhové nadílce, která mohla dosáhnout i čtyřiceti centimetrů, jsme strávili celé hodiny s lopatami a hrably, odhazujíc hromady sněhu za mantinely. Byla to dřina, která dala zabrat nejen rukám a zádům, ale i našemu odhodlání. Ale stálo to za to – odměnou byly večery strávené na ledě, kdy jsme zapomněli na všechnu tu námahu. Když byl sníh odházen, vzali jsme do rukou hokejky a puky a vyráželi jsme na zahrát hokej. Někdy se dokonce stalo to že na nás z protějšího socialistického bloku pokřikovali sympatičtí rusové jestli se nemohou přidat, že by nám i pomohli odházet sníh, bohužel bezpečnostní pravidla ambasády to jasně zakazovala.

Hokejové zápasy na ambasádě měly své kouzlo. Často jsme jen za záře reflektorů hráli v týmech já s Prokopem proti taťkovi s Čendou, na půlce hřiště a bez gólmanů. Tyhle momenty jsou nezapomenutelné– led pod bruslemi, ostrý zvuk hokejek narážejících do puku a puků do mantinelů a k tomu vzdáleně tlumené zvuky města. Jednou jsme se rozhodli bruslení zpestřit a pozvali na led ruské, kazašské a maltské spolužáky. Ukázalo se ale, že bruslení jim všem bylo naprosto cizí. S Prokopem a Čendou jsme se je snažili naučit základům – především zastavování. Častěji však končili rozpláclí na ledě, odkud se těžkopádně zvedali, zatímco my jsme kroužili kolem nich. Tak jsme si znovu pořádný hokej nezahráli.

Po bruslení bylo vždy potřeba ještě led "zalít" tak aby se zahladily rýhy a praskliny. Musela se znovu natáhnout požární hadice a postupně pokropit celou ledovou plochu. Nejradši led kropil Čenda, velká těžká hadice ale byla pro něj moc a tak Čenda kropil a my jsme mu ji nosili tak kam potřeboval. Z hadice většinou voda stříkala všemi směry a tak se někdy stávalo že naše navlhlé oblečení a boty či brusle byli po stříkání ledu kompletně zamrzlé protože voda stihla v minus dvanácti rychle zamrznout a tak jsme museli přejít do hokejové budky opodál rozmrazit naše tkaničky. Hadice se musela také rychle uklízet aby v ní voda nezamrzla, nebo aby hadice nepřimrzla k mokré ledové ploše. Stačilo pár minut s hadicí nehýbat a k mokrému ledu nadobro přimrzla.

V areálu ambasády se během zimy nashromáždily obrovské hromady sněhu, které místní pracovníci nahrnuli bagrem ze silničky našeho areálu. Hromady byly tak vysoké že jsme se je několikrát s bráchy rozhodli využít jako kopečky pro snowboarding, klouzákování nebo obří iglů. Sněhu bylo tolik že jsme dokonce vyrobili malý skokánek pro snowboard kde jsem Čendu učil skákat na mém snowboardu. Vysokánské závěje v nás probouzely dětské vzpomínky na kopce sněhu které bývaly i v čechách. 

Za multifunkčním hřištěm stojí dlouhá dvoupatrová budova kterou také často navštěvuji. Nechodím ale do jejích podzemních garáží, jejichž rozlehlý a temný prostor působí jako něco z filmu, ale raději mířím do prvního patra, kde se dříve nacházela škola. Dnes je však její bývalé místnosti přeměněné na posilovnu, i když stopy její původní funkce jsou stále patrné. Staré tabule, plakáty se státním znakem a textem hymny pověšené na stěnách. Na tabuli se místo vzorců a písemek nyní čárkují odcvičené sety. Naproti hymně visí výstřižky z kulturistických časopisů a uprostřed místnosti se válí všemožné činky a stroje na posilování. Před sedmnácti lety zde proudily děti s aktovkami na zádech, dnes je místo nich posilovna většinou prázdná, pokud tu zrovna nejsem já nebo sekuriťáci z URNA. Chlapi to jsou jako hory, to pak vždy musím potupně sundavat váhy na polovic, někdy ještě víc.