Po cestě ven z metra si narychlo zapínám kabát. Nandavám si čepici a na hlavu si nasazuji teplé rukavice abych se ochránil před chladným zimním vzduchem. Na ulici už je černá tma, jen žluté lampy slouží jako žhavé poletuchy stinných promenád, odhalujíc pomalu-padající vločky sněhu. Z úst se mi line bílá pára a já se s longboardem v ruce vydávám na cestu domů. Před obchodem s kebabem mi to ale nedá – vůně je tak lákavá, že aniž bych se nad tím zamyslel, rychle vbíhám do zavírajících se dveří. "adnu klasičeskuju pažalsta. Da po doroge" —"jednou klasickou prosím. Sebou." Píší to v ženském rodě protože rusové říkají jakémukoliv kebabu "šaverma". Stojí mě to dvě stě rublů, o něco levnější než kebab v čechách, skoro zázrak.
Stojíc v rohu stísněné místnosti čekám než bude moje oblíbená sváča připravená a rozhlížím se po ostatních návštěvnících. Naproti kebab-obchůdku je tabák. Žena ve středních letech tu dennodenně prodává dlouhé cigarety a doutníčky a u toho vapkuje. V malé místnosti rozdělené mezi tabák a kebabárnu to proto vypadá na první pohled skoro jako v sauně. Transakce tu probíhají beze slov. Přiběhne muž v saku, ukáže penězi do regálu, žena mu podá balíček s velbloudem. Muž ji za to dá peníze a už je na cestě pryč. Nikotinové sáčky tu ještě nedosáhly takové popularity jako ve zbytku Evropy, jediné k dostání tu jsou drastické "siberky" na které nemám dobré vzpomínky. Ale o to tom možná později.
Větší popularitě se těší právě obchůdek s kebabem. Line se z něho jak úžasná vůně, tak i Turecká tradiční hudba která se mísí se zvuky rušné Tverské ulice. I tady se ale najde střípek Ruské kultury v podobě vystavených smažených bramborových pirohů hned vedle Turecké baklavy. Vedle na prosklených dveřích je přilepen plakát velikosti A4. Tučný text uprostřed hlásá "Naše profese – ochránit rodinu". V pozadí je pak obrázek tří vojáku se zbraněmi, evidentně vygenerovaný AI softwarem. Jako ve videohře popisek hlásá:"Staň se: sniperem, vojenským medikem, velitelem tanku, minerem..." Naspod je pak velké telefonní číslo kam výměnou za svůj život dostane ruský občan měsíčně trojnásobný plat. Tyhle plakáty se z ničeho nic začaly častěji a častěji objevovat po celém městě. Zřejmě přišel rozkaz aby každé veřejné místo hlásalo takovouto propagandu. Smutný příběh ze kterého mi je těžko od žaludku pokaždé když takovýto plakát vidím.
Přebírám si svoji šavermu a jedouc na longboardu přikusuju tenhle nejlepší vynález. Padající sníh naštěstí ještě nestihl zasypat odhrnuté chodníky a tak se domů můžu svézt. Pár centimetrů totiž stačí aby se cesta stala neprojízdná pro malá longboardová kolečka. Projíždím okolo prodejny pečených kuřat. Již pár měsíců je tu temno protože její majitel, poctivě pracující Kirghiz, pocítil úbytek obyvatel a méně kšeftů ho přinutily změnit profesi, jak ostatně sám říkal. A není jediný. Navenek je možné že země nevypadá jako že by byla ve válce, ale když tu žijete dost dlouho, podobných změn ve společnosti si všimnete celkem často. Žádní turisté v ulicích, zhasnuté vitríny, zavřené obchody – to vše jsou znamení toho, že pod povrchem je vše jinak.
Oproti prodejně pečených kuřat která už dávno zavřela, stánek s trdelníkem opodál se stále drží i přestože mi někdy připadá že jedinými pravidelnými zákazníky jsme já a Čenda. Projedu okolo a zabočím k budově slovenské ambasádě a slovenskému domu. Kdysi i tyhle rozsáhlé prostory byly součástí jednoho gigantického československého komplexu, dnes ale jsou rozděleny mezi dva odlišné státy. I přesto jsme často na slovenský dům zavítali. Jeho součástí je totiž restaurace s barem kde mají nám blízká slovenská meníčka s tradičními hlavními chody jako třeba bravčové koleno, bryndzové halušky vypražený sýr a další. K tomu všemu podávají dovozové plzeňské pivo nebo Čendovu a Prokopovu oblíbenější kofolu. Atmosféra je příjemná, připomíná domov. Strávíme tu mnohé pátky, povídajíc si se slovenskými číšnicemi a ostatními česko-slovenskými návštěvníky restaurantu. Jídlo bylo fajn, mi jsme ale na slovenský dům ale primárně chodili pro málokým objevený poklad - podzemní prostor se saunou a malým bazénem.
ČTEŠ
Když i Stíny Mlčí
NonfiksiTo jsem takhle jednou žil v Rusku a mám z toho jeden či dva zajimavé přiběhy